Tu začala na psa volat jeho paní. Tahala ho za
huňatý krk. Ale dlouho nechtěl pustit, do čeho
se zahryzl - dlouho, velmi dlouho. Když svou
kořist konečně pustil, jeho paní pohlédla na
bezvládného muže na zemi a zakryla si rukama
obličej. Potom vtáhla Kazana do stanu a
zhroutila se na pokrývky.
Ležela hrozně klidně a tiše. Obličej i ruce měla
studené a Kazan je něžně očichával. Oči měla
zavřené. Přitulil se těsně k ní, se svými
pohotovými čelistmi obrácen k mrtvému těsně před
stanem. Proč je tak klidná, tichá? přemítal zvědavě.
Uběhla dlouhá doba, než sebou pohnula. Potom otevřela oči. Její
ruka se ho dotkla. Vtom zaslechl venku kroky.
Byl to jeho pán, a Kazan, v záchvatu onoho starého
strachu - strachu z klacku - rychle přeběhl do vchodu. Ano,
tam ve světle ohně je jeho pán - a v ruce drží klacek.
Přicházel pomalu, s každým krokem div nepadl a obličej měl
rudý od krve.
Ale má ten klacek! Znovu ho zbije - strašlivě ho zbije za to,
že ublížil McCreadymu.
A tak Kazan vyklouzl tiše zpod stanu a odplížil se do hlubokého stínu.
Z šera husté smrčiny se ohlédl a slabé zakňučení plné
lásky a smutku, které se mu dralo z hrdla, se v něm
tiše rozplynulo. Teď by ho už bili pořád - po tomhle
pořád. I ona by ho bila. Uštvali by ho, a až by ho našli, bili by ho.
Od jasné záře ohně otočil svou vlčí hlavu do hloubi lesa.
Tam v tom šeru nejsou žádné klacky, žádné palčivé šlehy bičem. Tam ho nikdy nenajdou. Ještě jednou na okamžik zaváhal. A potom se stejně tiše jako jeden z oněch divokých tvorů, jejichž krev mu zčásti proudila v žilách, odkradl do černi hluboké noci.