Nikdo se jaktěživo nedoví - co se stalo
s Thorpovými. Pojednou vůdce vstal
a vrávoravě zašel do tmavého lesa. Když se
vracel, přinášel si tlustý klacek! Opřel si ho
svisle o strom.
Potom ze saní vzal lucernu a rozsvítil ji.
A s lucernou v ruce přistoupil ke vchodu do
stanu Thorpových.
"Hej, Thorpe - Thorpe!" zavolal. Nikdo
neodpovídal.
Dobře slyšel, jak Thorpe oddychuje. Maličko
poodhrnul stanový závěs a zesílil hlas. "Thorpe!"
Ještě stále se ve stanu nic nehýbalo a muž
rozvázal kalouny závěsu a strčil lucernu
dovnitř. "Hej, Thorpe! - Thorpe!" zavolal
znovu. Tentokrát Thorpe odpověděl. "Co
je - to jste vy, McCready?"
McCready znovu trochu poodhrnul závěs
a mluvil tlumeným hlasem.
"Ano, já. Mohl byste na okamžik ven?
Hloub v lese se něco děje. Neprobuďte ženu!"
Kousek ustoupil a čekal. Za minutu vyšel
Thorpe potichu ze stanu.
McCready ukázal do husté smrčiny. "Přísahal
bych, že někdo slídí kolem tábora," řekl.
"Určitě jsem před pár minutami tamhle
kousek dál viděl nějakého mužského, když
jsem si šel pro dřevo. Dnes je nádherná noc
na kradení psů! Tumáte - neste tu lucernu!
Jestli mě čistě nemámil zrak, jistě najdeme
ve sněhu stopu."
Podal Thorpovi lucernu a sám se chopil svého
silného klacku.
Kazanovi se užuž dralo z hrdla hluboké zavrčení,
ale zdusil je a spolkl. Chtěl vztekle zavrčet na
výstrahu a vzepnout se na celou délku řemenu,
ale věděl, že kdyby to udělal, vrátili by se a zbili
by ho.
Zůstal tedy tiše ležet, jen se třásl a chvěl
a slabounce kňučel. Díval se za nimi, až
zmizeli - a potom čekal - poslouchal.
Konečně uslyšel křupat sníh.
Nepřekvapilo ho, když viděl, že se McCready
vrací sám. Očekával, že přijde zpátky sám - neboť
již věděl, co takový klacek znamená!