Saturday, September 01, 2007

Když opět vyšli ze stanu, zdvihl Kazan svou velkou
hlavu. Palčivé šlehy biče mu zavřely jedno oko a
z tlamy mu kapala krev. Isabela tiše zavzlykala,
ale nešla k němu blíž. Napůl oslepený věděl, že
jeho paní ukrátila jeho muka, a slabě zakňučel
a zavrtěl huňatým ocasem ve sněhu. Ještě nikdy
se necítil tak ubohý jako celé ty dlouhé lopotné
hodiny, které toho dne následovaly, když svýmdruhům
razil cestu do nitra Severu. Jedno oko
měl zavřené a plné palčivého ohně a tělo měl bolavé od
šlehů pletenou žílou.
To však, co způsobilo, že zasmušile věšel hlavu,
a co odňalo jeho tělu onu bystrou pohotovou
čilost a hbitost vůdčího psa, velitele svých
druhů ve smečce, nebyla tělesná bolest. Byl to
jeho duch, poprvé
v jeho životě zlomený. Zbil ho McCready, kdysi
dávno - nyní ho zbil i jeho pán - a po celý
ten den mu jejich hlasy zněly v uších rozlíceně a mstivě.
Ale nejvíc ze všech mu ublížila jeho paní. Pečlivě
se ho stranila, stále se držela opodál z dosahu jeho
postraňků. A když udělali zastávku k odpočinku
nebo večer opět
18
19
rozbili tábor, dívala se na něho divným a přemítavým
pohledem
a nepromluvila. I ona byla ochotna ho zbít. Byl
o tom přesvědčen, a proto se od ní plouživě
odvrátil a schoulil se na břiše ve sněhu. U něho
zlomený duch znamenal zlomené srdce, a té
noci se skryl
v jednom
z nejtemnějších stínů kolem táborového
ohně a prožíval svůj žal sám.