Poprvé spatřil, že na saních leží něco člověčího, a v mžiku se na to vrhl. Zaryl zuby hluboko. Zabořily se do něčeho měkkého a chlupatého a Kazan rozevřel čelisti k novému výpadu. A tu zaslechl ten hlas! Byl to její hlas! Každičký sval v těle mu strnul. Náhle celý ztuhl jako tělo proměněné v neživý kámen.
Její hlas! Medvědí kožešina se prudce odhrnula a ve světle měsíce a hvězd teď jasně viděl, co se pod ní dosud skrývalo. Instinkt u něho pracoval rychleji, než by se lidský mozek byl zmohl na pochopení. Nebyla to ona. Ale hlas byl týž a ta bílá dívčí tvář tak blízká jeho krví podlitým očím v sobě měla totéž tajemství, které se naučil milovat. A nyní také spatřil to, co si tiskla k prsům, a to nyní ze sebe vydalo podivný, plačtivý, vzrušující hlásek.
A Kazan poznal, že tu na těch saních našel nikoli nepřátelství a smrt, nýbrž to, od čeho byl vyhnán v tom druhém světě za hřebenem.
Střelhbitě se otočil. Chňapl po Šedčině boku a ta s překvapeným štěknutím uskočila. Všechno se stalo v jednom mžiku, ale muž byl málem v koncích.