Kniha o psech

Kazan i Šedka, jako by chápali, že tohle má být první lekcí Barího v jeho výchově ve vraždícího a masožravého tvora, stáli blízko nad králíkem a nijak se nepokusili jeho smrtelný zápas zkrátit. Snad desetkrát přičichla Šedka ke králíkovi a obrátila potom svou slepou tvář k Barímu.
Když tak učinila třikrát nebo čtyřikrát, natáhl se Kazan o několik stop opodál na břicho a pozorně sledoval další vývoj.
Kdykoli Šedka schýlila hlavu a přičichla ke králíkovi, Barího ouška střihla ostražitě vzhůru. A když viděl, že se nic neděje a matka zůstává bez úhony, popolezl kousek blíž. Brzy se mohl natáhnout, nohy napjaté a celý ve střehu, a dosáhnout čumáčkem na tu chlupatou hromadu, která ještě nebyla mrtvá. Posledním křečovitým stahem skrčil velký králík zadní běhy pod tělo a vykopl jimi škubavě dozadu tak prudce, že se Bari překulil a hrůzou vykvikl. Ale postavil se zase na nohy a potom se ho prvně v životě zmocnil hněv a touha po odvetě. To kopnutí dovršilo jeho základní výchovu.
Vracel se už méně opatrně, ale s nohama ještě napjatějšíma, a vzápětí zaryl své drobné zoubky králíkovi do krku. Cítil, jak v tom měkkém těle tepe život. Svaly dodělávajícího králíka sebou pod ním křečovitě škubaly, ale Bari nepopustil, dokud v jeho první oběti nepohasl poslední záchvěv života.
Šedka měla velkou radost. Laskala Barího jazykem, a dokonce i Kazan se uráčil na svého syna pochvalně zafunět, když se vrátil ke králíkovi. A ještě nikdy teplá sladká krev nechutnala Barímu tak jako toho dne. Bari se rychle vyvíjel ze zvířátka sajícího krev ve zvíře žeroucí maso. Jedno za druhým se mu odhalovala tajemství života - vítězný chechtot šedé sovy ve svatební noci, praskot padajícího stromu, burácení hromu, šum tekoucí vody, skřek kuny, blekot losice i vzdálené volání jeho plemene. Ale hlavním ze všech tajemství, která již přecházela v instinktivní vnímání, bylo tajemství pachu. Jednoho dne se zatoulal na padesát metrů od vývratu a o čumáček mu zavadil svěží pach králíka. Okamžitě věděl, bez jakéhokoli rozumování nebo další výchovné procedury, že musí jít po tom pachu, aby se dostal k lahodnému masu a krvi, které má tolik rád. Vrtěl se pomaličku po stopě, až došel k silnému kmenu, přes který

se králík dlouhým skokem přenesl, a od toho kmenu se vrátil.
Od té příhody se potom každý den vypravoval za dobrodružstvím na vlastní pěst. Zprvu byl jako badatel bloudící bez kompasu širým a neznámým světem. Každý den se setkával s něčím novým, vždycky podivuhodným, často děsivým. Ale jeho zděšení bylo den ze dne menší a menší a současně s tím vzrůstala jeho sebedůvěra. Jak poznával, že nic z toho, čeho se bojí, mu neubližuje, stával se při svých výzkumech ustavičně smělejším. A spolu s jeho názory na okolní věci se měnil i jeho vzhled. Jeho kulaté baculaté tělíčko dostávalo jiné tvary. Nabyl ohebné pružnosti a rychlosti. Žlutavý kožíšek mu ztmavěl a po hřbetě se mu táhl bělavě šedivý pruh podobný pruhu Kazanovu. Měl matčinu náprsenku a její krásnou půvabnou hlavu. Jinak to byl pravý syn Kazanův.
Jeho údy napovídaly budoucí sílu a mohutnost. Byl široký v plecích. Oči měl daleko od sebe, v dolních koutcích i maličko začervenalé. Zálesáci vědí, co mohou očekávat od severských štěňat, u kterých se brzy ukáže ta slabá červeň. Je to výstraha, že je zrodila divočina a že jejich matka nebo otec patří k dravým lovčím smečkám. U Barího bylo to rudé zbarvení tak výrazné, že mohlo znamenat pouze jediné. A to, že ačkoli je téměř z polovice pes, divočina si ho přisvojila navždy. Ale plně se svého dědictví ujal Bari teprve v den, kdy svedl svou první opravdovou bitvu s živým tvorem. Zatoulal se od vývratu dál než obyčejně - plných sto metrů.
Tam se objevil nový div.
Byla to říčka. Už předtím ji slýchal a díval se na ni dolů z dálky - ze vzdálenosti nejméně padesáti metrů. Ale tentokrát se odvážil dojít až přímo k ní a tam na břehu stál dlouhou chvíli u vody, která mu bublala a zurčela u nohou, a hleděl přes ni do nového světa, otvírajícího se jeho očím. Potom se opatrně vydal podél vody. Neušel ještě ani deset
kroků, když se blízko u něho ozvalo zuřivé třepetání a vzápětí se mu přímo v cestě ocitla jedna ze sveřepých velkookých sojek severních krajů. Nemohla lítat. Jedno křídlo vlekla za sebou, pravděpodobně zlomené v půtce s některým z menších dravých zvířat. Ale pro Barího to byl na okamžik svrchovaně děsivý a vyzývavý živý tvor. A vtom se mu šedavý hřebínek na hřbetě zježil a Bari vykročil kupředu. Raněná sojka zůstala bez hnutí až
do chvíle, kdy Bari došel na tři stopy k ní. Krátkými rychlými skůčky začala ustupovat. Barího nerozhodnost se rázem rozplynula. S jediným rozčileným štěknutím se vrhl na drzého ptáka. Několik okamžiků trval rozčilující závod a nakonec se Barího ostré zoubky zaryly do sojčina peří. Hbitě jako blesk ho začal ptačí zobák klovat. Sojka byla královnou menšího ptactva. V době hnízdění zabíjela lesní vrabce, konipasy s krotkým pohledem a brhlíky. Znovu a znovu klovala do Barího svým mocným zobákem, ale Kazanův syn již dosáhl bojovnické zralosti a bolest od jejích úderů ho jen pobádala, aby zatínal zoubky tím hlouběji. Konečně ucítil v zubech maso a z hrdla se mu vydralo štěněcí zavrčení. Naštěstí se mu


podařilo zahryznout se pod křídlem a po prvních deseti dvanácti úderech začal sojčin odpor slábnout.