Friday, April 30, 2010

kniha o psovi

Ostražitý Kazan byl v mžiku na nohou a stanul také blízko u mrtvého losa. Oba se zlověstně obcházeli, hlavu skloněnou, hřbet naježený. Velký severský pes plíživě odtáhl a Kazan se skrčil u krku padlého losa a začal z něho orvávat zmrzlé maso. Hlad neměl. Ale tím počínáním ukazoval své právo na to maso a popíral, že na ně má právo ten velký cizí pes.
Na několik vteřin zapomněl na Šedku. Velký pes se nenápadně odploužil jako stín a najednou stál zase nad Šedkou a očichával ji na šíji a po těle. Pak zakňučel. V jeho zakňučení byla vášeň, vábení, žádostivost divočiny. A tak rychle, že oko stěží stačilo její pohyb vůbec postřehnout, se věrná Šedka ohnala a zabořila své blýskavé tesáky velkému cizímu psu do ramene. Šerém úsvitu se mihla šedá šmouha - nic hmatatelnějšího než šmouha šedi, němá a strašlivá. Byl to Kazan. Vyrazil bez zavrčení, bez štěknutí, a v okamžiku byli
s velkým severským psem v sobě v strašlivém smrtelném souboji.
Ostatní čtyři psi rychle přiběhli a vyčkávavě se zastavili na deset dvanáct kroků od zápasících. Šedka ležela schoulená na břiše. Obrovský severský pes a vlčák se čtvrtinou vlčí krve nebojovali ani jako saňoví psi, ani jako vlci. Na několik okamžiků je vztek a zášť ovládly natolik, že se rvali jako bastardi. Byli do sebe vzájemně zakousnuti. Hned byl vespod jeden a hned zas druhý a tak rychle střídali různé pozice, že čtyři čekající saňoví psi byli zmatení a stáli bez hnutí. Za jiných okolností by se byli vrhli na prvního ze zápasníků, kterého by jeho sok byl převalil na hřbet, a roztrhali by ho na kusy. Takový byl obyčej vlků a vlčáků. Takhle však jen stáli nerozhodně a bázlivě opodál. Velký saňový pes dosud v žádném boji nezakusil porážku.
Po svých velkých dánských předcích, dogách, zdědil obrovský trup a čelisti, které dokázaly průměrnému psu rozdrtit hlavu. Ale v Kazanovi se utkával nejenom s psem a vlkem, ale se všemi nejlepšími vlastnostmi obou.


A mimoto měl Kazan výhodu, že si několik hodin odpočinul a naplnil žaludek. A co víc, bojoval o Šedku.
Jeho tesáky se hluboko zabořily do plece velkého psa a psovy dlouhé špičáky se prořízly kůží i masem na Kazanově krku, až se setkaly. O palec hlouběji, a byly by mu prokously krční žílu. Kazan to věděl, když svému nepříteli drtil ramenní kost, a nebylo jediného okamžiku - dokonce ani při nejurputnějším zápolení - aby se druhého a úspěšnějšího útoku těch mohutných čelistí bedlivě nestřežil.
Konečně ten útok přišel - ale rychleji než čistý vlk se Kazan psovi vymkl a uskočil dozadu. Z hrudi mu kanula krev, ale bolest svého zranění necítil. Začali kolem sebe pomalu kroužit, a tu přihlížející saňoví psi postoupili o krok o dva blíže a huby jim rozčilením cintaly a červené oči jim svítily, jak čekali na osudný okamžik. Viseli očima na velkém psu, který se ponenáhlu stal osou Kazanových větších kruhů a kulhal, jak se otáčel. Měl zlomené rameno. Pozoroval Kazana s ušima schlíplýma k hlavě.
Kazan měl uši vzpřímené a jeho nohy našlapovaly na sníh lehce. Všechna bojovnická obratnost, i všechna obezřetnost se mu zase vrátila. Nedávný chvilkový slepý vztek byl tentam a Kazan teď bojoval, jako bojovával se svým úhlavním nepřítelem, dlouhodrápým rysem. Pětkrát obešel v kruhu psa a pak se vymrštil jako střela a vrhl se na něj. Dopadl mu na plec celou svou vahou, zesílenou ještě prudkostí třímetrového skoku. Tentokrát se nepokusil zahryznout se svému protivníkovi do chřtánu, nýbrž sekl velkého psa po čelisti. Byl to nejvražednější útok na světě, když ten nelítostný tribunál smrti stál opodál a čekal na první pád přemoženého.

Labels: