kniha o psovi

Obrovský pes ztratil tím nárazem půdu pod nohama. Na jeden osudný okamžik se svalil na bok a v tom okamžiku se na něj také jeho čtyři saňoví druzi vrhli. Všechna jejich nenávist nastřádaná za týdny a měsíce, v nichž je ten
vůdce s dlouhými tesáky zastrašoval a týral v postraňcích, se na něj teď soustředila a bývalí druhové ho doslova roznesli v zubech.
Kazan pyšně přiklusal po bok k Šedce a ta si mu s radostným zakňučením položila hlavu na krk. Dvakrát pro ni už svedl boj na život a na smrt. Dvakrát zvítězil.
A při Šedčině slepotě se její duše - měla-li jakou - jásavě povznášela k chladné šedé obloze a její hruď, přitisknutá ke Kazanově pleci, se dmula, když naslouchala skřípotu a chroustání zubů v mase a kostech nepřítele, kterého přemohl její pán a vládce.


NÁSLEDOVALY DNY HODOVÁNÍ NA ZMRZLÉM mase starého losa. Marně se Šedka pokoušela odlákat Kazana pryč do lesů a slatin. Teplota den ze dne stoupala. Už bylo co lovit. A Šedka toužila být sama - s Kazanem. Ale u Kazana - jako u většiny mužských tvorů - vůdcovství a moc vyvolávaly nové pocity. A byl nyní vůdcem psí smečky, jako kdysi býval vůdcem mezi vlky. Nejen že teď po jeho boku klusala Šedka, ale táhli se za ním i ti saňoví psi. Znovu zažíval onu vítězoslávu a zvláštní vzrušení, které mu již téměř sešlo z paměti, a pouze Šedka, v té věčné noci své slepoty, se strašlivým neblahým tušením vyciťovala nebezpečí, do něhož by ho mohlo jeho nově nabyté vladařství zavést.
Po tři dny a po tři noci zůstali v blízkosti mrtvého losa, hotovi ho bránit proti komukoli jinému, a přesto každým dnem a každou nocí jejich bdělost při střežení ochabovala. Pak přišla čtvrtá noc, kdy zadávili mladou laň. Kazan tu štvanici vedl a vzrušen vědomím, že za sebou má smečku, poprvé nechal svou slepou družku pozadu.

Když svou kořist dohnali, byl první, kdo skočil po jejím měkkém hrdle. A ostatní se neodvážili žrát dříve, dokud z laně nezačal rvát maso on. Byl pánem.
Mohl je pouhým zavrčením odehnat. Zablýskal-li svými tesáky, schoulili se bázlivě na břicho do sněhu. Kazanovu krev rozpalovala divá dravá radost - a vzrušení a nadšení, jež pramenily z vědomí nově nabyté moci, zaujímaly každým dnem maličko víc místo Šedky. Ta k nim dorazila půl hodiny po stržení a v jejích štíhlých nohách už nebylo tolik pružné čilosti, ani ve sklonu jejích uší a v držení hlavy tolik šťastné spokojenosti. Z laně toho mnoho nesnědla. Slepou tvář ustavičně obracela, směrem ke Kazanovi.
Ať se hnul kamkoli, stále ho sledovala svýma nevidomýma očima, jako kdyby od něho každým okamžikem očekávala to staré znamení, které jí dříve dával - onen hluboký hrdelní tón, jímž ji tak; často volával, dokud spolu byli v divočině sami.
S Kazanem, jakožto s vůdcem smečky, se děla zvláštní změna. Kdyby jeho druzi bývali vlci, nebylo by bylo pro Šedku těžké ho od nich odlákat. Ale Kazan byl mezi svými, mezi vlastním plemenem. Byl pes. A oni byli také psi.
Ohně, které již vyhasly a přestaly ho hřát, najednou v jeho nitru vzplanuly nanovo.
V jeho soužití se Šedkou ho dosud skličovala jedna věc, která ovšem nikdy nemohla skličovat ji, a to byla osamělost. Příroda ho stvořila v té podobě, která si žádá společnost - ne tvora jednoho, ale mnohých. Zplodila ho proto, aby si všímal a poslouchal rozkazů lidského hlasu. K lidem ponenáhlu pojal nenávist, ale ke psům - svému plemenu - prostě nedílně patřil. Se Šedkou byl až dosud šťastný - šťastnější, než kdy vůbec byl ve společnosti lidí i svých pokrevných bratří.