Wednesday, May 19, 2010

kniha o psovi

Slabounce kňučela a otírala se slepou tváří o Kazana. Již kolik dní se mu to snažila svým způsobem povědět. Víc než kdy jindy se chtěla schoulit v tom suchém doupěti pod vývratem. Vůbec netoužila po lovu. Praskot suché větve pod děleným kopytem ani čerstvý pach medvědice a jejích mláďat v ní neprobudily žádný ze zakořeněných instinktů.
Chtěla se jenom schoulit pod tím starým vývratem - a čekat. A všemožně se snažila Kazanovi svou touhu vysvětlit.
Když teď sníh sešel, shledali, že mezi nimi a kopečkem, na kterém leží vývrat, teče říčka. Šedka nastražila uši, když uslyšela hukot té prudké vody. Ode dne požáru, kdy se s Kazanem zachránili na písčité výspě v řece, vrozená vlčí hrůza z vody jako by z ní spadla. Následovala Kazana nebojácně, ba dychtivě, když hledal místo, kde by mohli tu prudkou vodu přebrodit.
Kazan již ten velký vývrat na druhé straně viděl, Šedka ho již cítila a se slepou tváří obrácenou k němu radostně zakňučela. Sto metrů proti proudu padla přes říčku velká sosna a Kazan se po ní pustil na druhou stranu. Šedka na okamžik zaváhala, ale potom se vydala za ním. Bok po boku pak spolu klusali k vývratu. S hlavou a plecemi v tmavém vchodu do svého starého doupěte dlouho a bedlivě větřili a zkoumali vzduch. Potom vešli. Kazan slyšel Šedku, jak sebou hodila na suchou zem útulné sluje. Zprudka oddychovala - nikoli únavou, ale protože překypovala pocitem spokojenosti a štěstí. Ve tmě se čelisti rozevřely i Kazanovi. I on byl rád, že jsou zase zpátky v starém domově. Popošel k Šedce a ta začala oddychovat ještě rychleji a olizovala mu tvář.
To mohlo znamenat pouze jediné. A Kazan pochopil.
Na chviličku si lehl vedle ní, poslouchal a pozoroval vchod do doupěte. Potom začal očichávat kmeny vytvářející stěny jejich domova. Blížil se již ke vchodu, když vtom k němu náhle dolehl nový svěží pach.
Kazan strnul a hřbet se mu naježil. Za pachem dovnitř proniklo kňouravé dětské broukání. Do vchodu vcupital dikobraz a batolil se svým směšným krokem dál a ustavičně přitom drmolil svou dětskou broukavou řečí, která mu vynesla, že jeho život byl pro lidské ruce nedotknutelný.
Kazan slýchal ten zvuk již dříve a stejně jako všechna ostatní zvířata se naučil nedbat přítomnosti neškodného tvora, který je vydává.
Ale právě v té chvíli si ani nedal čas na uvážení, že co před sebou vidí, je dikobraz, a že to dobrácké stvořeníčko se při prvním jeho zavrčení odbatolí, co mu nožičky stačí, a bude si přitom pořád stejně dětsky pro sebe brebentit. První jeho myšlenkou bylo, že to je něco živého, co mu vpadá do domova, kam se právě se Šedkou vrátil. O den, nebo snad i jen o hodinu později by ho byl zahnal pouhým zavrčením. Ale teď se na něj vrhl.
Po skoku se ozvalo zmatené drmolení, prostřídané kvičením jako hlásek podsvinčete, a potom stále hlasitější a ječivější štěkavé skučení. Šedka přiskočila ke vchodu.
Dikobraz ležel tři čtyři metry od ní stočený do tisíciostné koule a Šedka slyšela Kazana, jak v mukách nejpříšernější bolesti, jaká může stihnout divoké lesní zvíře, zběsile lítá kolem. Tvář a čenich měl jak ocelový kartáč. Chviličku se válel a zmítal v mokrém písku a hlíně a prackami zoufale sekal do pichláků, které se mu zabodávaly do masa. Potom vyrazil jako všichni psi, kteří kdy přišli do bližšího styku s dobromyslným dikobrazem, a řítil se jako divý kolem vývratu znovu a znovu dokola a při každém skoku skučel.
Šedka přijala tu věc chladnokrevně. Je docela možné, že se v životě zvířat občas vyskytnou humorné chvilky.

Labels: