kniha o psovi

Na vyčištěné mýtině uprostřed světliny stály velké hranice suchých polen a ve středu všeho se tyčilo osm třímetrových stromových pahýlů nahoře rozvidlených. A od jedné vidlice na druhou ležel statný smrček zbavený kůry a na každém
tom smrčku byl jako na rožni napíchnut jeden ulovený sob připravený k pečení vcelku nad žárem ohně rozdělaného pod ním.
Za soumraku dal Williams podpálit ohně, a když plameny vyšlehly vysoko do tmavé noci, sám osobně zanotoval první z oněch drsných, neumělých zpěvů severských krajů - píseň lovců sobů:
Hoj, karibú-ú-ú, karibú-ú-ú,
peč se nad plamenem
až pod samým nebem, hoj, velký, bílý karibú-ú-ú!
"A teď," vykřikl, "všichni najednou!" A rozníceni jeho elánem, obyvatelé lesů se probrali ze svého kolikaměsíčního zamlčení a píseň se divě rozběsnila řevem, který se nesl až k obloze.

DVĚ MÍLE NA JIHOZÁPAD DOLEHL TENTO PRVNÍ
hromový výbuch lidského hlasu k uším Kazana a Šedky i čtyř saňových psů bez pána. A spolu s hlasy lidí pak uslyšeli i rozčilené vytí psů. Saňoví psi se dívali ve směru přicházejících zvuků a neklidně poťapkávali a kňučeli. Kazan stál několik okamžiků jako vytesaný z kamene. Potom otočil hlavu a jeho první pohled platil Šedce. Ta se zatím odploužila na pět kroků dozadu a ležela přikrčená pod hustými větvemi jedlového mlází. Tělem, nohama i krkem byla přitisknuta do sněhu. Ani nehlesla, ale pysky měla vyhrnuté a zuby jí bíle svítily. Kazan přiklusal dozadu k ní, očichával jí slepou tvář a kňučel.
Ale Šedka se stále nehýbala.
Vrátil se znovu ke psům a rozevřel čelisti a s cvaknutím je zase sklapl. Ještě zřetelněji k nim dolehl divý ohlas karnevalu a čtyři saňoví psi se Kazanovým vůdcovským postavením nedali již déle zadržet - svěsili hlavu a jako stíny se odplížili směrem ke stanici. Kazan váhal a vybízel Šedku. Na Šedčině těle se však nepohnul ani sval. Byla by ho 126
127
následovala vstříc ohni, ale nikoli vstříc člověku. Jejím uším neušel ani hlásek. Slyšela rychlý dopad Kazanových tlap, jak od ní odchází. V příštím okamžiku věděla, že je pryč. Tehdy - a teprve tehdy - zdvihla hlavu a z měkkého hrdla jí uklouzlo teskné zaskučení. To bylo její poslední zavolání na Kazana. Ale silněji než volání tepalo Kazanovou vznícenou krví volání člověka a psa. Saňoví psi byli již daleko, daleko před ním a Kazan chviličku zběsile pádil, aby je dohonil. Potom ponenáhlu běh zpomaloval, až pouze klusal, a po dalších sto metrech se zastavil.
Ani ne na míli daleko viděl světlinu, kde plameny velkých ohňů rudě barvily oblohu.
Zadíval se dozadu, neběží-li Šedka za ním, a potom klusal dál, až narazil na zřetelnou a tvrdě uježděnou stezku. Byla udusaná šlépějemi lidí i psů a před několika dny po ní odvlekli dva z čerstvě ulovených sobů. Konečně doběhl k prokleštěnému pásu lesa, který vroubil světlinu, a v očích mu zaplápolala zář plamenů. Změť zvuků, která k němu teď doléhala, mu žhnula v mozku jako oheň. Slyšel zpěv a smích mužů, vřískavý křik žen a dětí, štěkot a vrčení a potyčky sta psů. Chtělo se mu rozběhnout a přidat se k nim, znovu se stát účastníkem toho světa, kam kdysi patříval. Metr za metrem se plížil prořídlým lesem, až dorazil na kraj světliny. Tam se zastavil ve stínu smrku a díval se na život, jakým kdysi sám žil, toužebně rozechvělý, a přece zase v tom konečném rozhodném okamžiku na vážkách. Sto kroků před ním se hemžil rozdivočelý kruh lidí, psů a ohňů.