kniha o psovi

ŠEDKA DOSUD ČEKALA NA TÉMŽ MÍSTĚ V
jedlovém nlází, když se k ní Kazan vrátil. Radostně mu vyskočila vstříc. Podruhé jí poslal člověk > jejího Kazana zpátky!
Očichal jí něžně krk a tvář a postál chviličku s hlavou podepřenou o její hřbet a poslouchal přitom vzdálený hluk.
Potom přitiskl uši k hlavě a zamířil přímo na severozápad.
A teď s ním Šedka běžela bok po boku - jako ta Šedka, jíž bývala předtím, než se ukázala psí smečka. Neboť to divuplné něco, co leželo mimo hranice rozumu, jí říkalo, že je opět přítelem a družkou a že tu noc je cesta vede k jejich starému domovu pod vývratem.


BYLO TOMU JIŽ TAK, ŽE SI KAZAN MĚL ze všeho na světě pamatovat především tři věci. Nikdy nemohl úplně zapomenout na svůj bývalý život v postraňcích, třebaže se mu, jak se zimy a léta pomalu střídaly, v paměti vybavoval stále mlhavěji a nezřetelněji. Jako sen se mu jevila vzpomínka na čas, který strávil v civilizaci dole na jihu. Jako sny byly vidiny, které mu občas vyvstávaly před očima, tvář první ženy a tváře J pánů, kteří - pro něho - žili před dávnými věky. A nikdy také nemohl úplně zapomenout na velký požár ani na své J boje s člověkem i zvěří a na dlouhé štvanice ve svitu měsíce.
Ale dvě věci mu tkvěly v paměti ustavičně, jako kdyby je byl viděl teprve včera, a rýsovaly se jasně a nezapomenutelně nad všemi ostatními jako ony dvě hvězdy na severu, které nikdy neztrácely svou třpytivou zář. Jednou z nich byla žena. A druhou byl onen strašlivý
noční boj na temeni Sluneční skály, kdy rys navždycky oslepil jeho divokou družku Šedku. Jisté události zůstávají nesmazatelně vtisknuty do mysli lidí - a právě tak, a to způsobem ani ne tuze odlišným, ulpívají i v mysli zvířat. K změření hlubokosti smutku nebo výše blaha není zapotřebí ani rozumu, ani myšlení. A Kazan při svém nemyslícím vnímání věděl, že spokojenosti a klidu, plného|žaludku a laskání a vlídných slov místo ran se mu dostávalo zásluhou ženy a že družné přátelství v divočině - věrnost, oddanost a obětavost - je neoddělitelné od Šedky.
Třetí nezapomenutelná věc se měla zanedlouho přihodit v domově, který si ve dnech strašlivé zimy a hladomoru pro sebe vyhledali pod vývratem na slatině. Ze slatiny odešli víc než před měsícem, dokud ještě byla hluboko zavátá sněhem. V den, kdy se na ni vrátili, slunce vlaze hřálo v prvních nádherných dnech jarního tepla. Na všech stranách se ozývalo zurčení malých i velkých bystřin tajícího Sněhu a praskání pukajícího ledu - ty zmíravé výkřiky rozmrzávajících skal a země a stromů - a po mnoho nocí již chladný bledý svit severní záře noc co noc ustupoval v pohasínající kráse dál a dál k pólu. Tak mimořádně brzy se začaly nalévat i pupence topolů a vzduch byl prosycen líbeznou vůní balzámových jedlí, smrků a sosen.
Kde před šesti týdny vládl hlad a smrt a ticho, tam nyní Kazan a Šedka stáli na kraji slatiny a vdechovali zemité pachy jara a poslouchali zvuky života. Nad hlavou se jim třepetal párek nedávno spářených strak a nadával jim. Na slunci seděla velká sojka a čechrala si peří. Kus hlouběji uslyšeli prasknutí větve, zlomené pod vahou těžkého kopyta. S hřebene za sebou zachytili čpavý pach staré medvědice, která horlivě sdírala křehké topolové pupence pro svá šestinedělní mláďata narozená v době, kdy se sama ještě hluboko hroužila v zimní spánek.
Ze slunečního tepla a líbezného vzduchu dýchalo na Šedku tajemství družného soužití a mateřství.