kniha o psovi

,.
Šedku pronásledoval ustavičný strach. Ve své slepotě věděla, že kolem dokola je obklopuje hrozba lidí. Událost, k níž se schylovalo, stále víc a víc přestávala v Kazanovi budit strach a nabádat ho k ostražitosti. Třikrát v tom týdnu uslyšel lidské výkřiky - a jednou slyšel smích bílého muže a štěkot psů, když jim jejich pán-házel denní dávku ryb. Ve vzduchu zachytil Štiplavý pach táborových ohňů a jedné noci zaslechl z velké dálky úryvek divoké písně a po něm ňafání a štěkot psí smečky. Kouzlo člověka ho pomalu a jistě přitahovalo blíž a blíž ke stanici - dnes míli, zítra dvě míle, ale stále blíž. A Šedka, která bojovala až do konce svůj boj, v němž podléhala, vycítila v tom nebezpečím nabitém ovzduší blízkost oné chvíle, kdy Kazan konečného zavolání uposlechne a ona zůstane sama. Byly to dny velkého ruchu a shonu na stanici kožešinové
společnosti, dny účtování, výdělku a radosti - dny, kdy divočina sem chrlila své poklady kožešin, které společnost zakrátko rozešle do Londýna a do Paříže a dalších evropských hlavních měst. A toho roku tu byl o sjíždějící se obyvatele zájem víc než obvyklý. Zhoubná epidemie natropila strašlivé spousty, a dokud se lovci kožešin nesjeli na stanici a nepřihlásili se k jarní prezentaci, nebylo možno přesně zjistit, kdo zimu přežil a kdo zemřel.
První začali přijíždět Čipevajové a míšenci z jihu se svými smečkami bastardských psisek, sehnanými poblíž hranic civilizace. Krátce po nich přibyli lovci ze západních pustin a přiváželi s sebou hory sobích kůží a bílých liščích kožešin a celé voje dlouhonohých mackenzijských huňáčů s velkými tlapami, kteří táhli jako koně a kňourali jako vyplácená štěňata, když se na ně vrhli severští nebo eskymáčtí psi.
Z končin ležících blízko u Hudsonova zálivu přijížděly smečky zuřivých labradorských psů, nikdy nikým nepřemožených, leda smrtí. Přibíhalo jedno spřežení malých žlutých a šedivých eskymáckých psů za druhým, spřežení za spřežením s tesáky stejně hbitými jako ruce a mokasiny

jejich černých a rychlonohých pánů, a utkávalo se s mnohem většími a tmavšími malemuty od Athabasky. Ze všech stran se sjížděli nepřátelé všech těchto smeček zuřivých severských psů a rvali se, chňapali a vrčeli ve své hluboce zakořeněné krvelačnosti a vraždychtivosti, zděděné po vlčích předcích.
V boji tesáků nebylo oddechu, nebylo přestávky. Začal hned s prvními přibylými zvířaty. Trval od úsvitu přes celý den a večer kolem táborových ohňů pokračoval. Půtkám mezi psy a mezi muži a psy nebyl nikdy konec. Sníh byl potřísněný stružkami a kalužemi krve a její pach vzněcoval plemena blíže spřízněná s vlky k ještě větší zuřivosti.
Každý den i noc se bojovalo půl tuctu zápasů až do smrtelného konce. Smrtí postižení byli hlavně bastardi z jihu - míšenci taračů, dog a ovčáků - a osudně pomalí huňáči mackenzijští. Kolem stanice stoupal dým stovky táborových ohňů a kolem těchto ohňů se kupily ženy a děti lovců.
Když sníh sešel natolik, že již nebyl pro saně sjízdný, faktor Williams zjistil, že se mnoho lovců nedostavilo, a později jejich účty ve svých obchodních knihách škrtl, protože věděl, že se stali obětí epidemie. Konečně se přiblížil večer velkého karnevalu. Na tuto poloroční slavnost se ženy, děti i muži těšili již týdny a měsíce. V desítkách lesních srubů, v černě zakouřených indiánských stanech, ba i v ledových chatrčích malých Eskymáků posilovala vyhlídka na tuto noc bouřlivých radovánek chuť do života a dodávala mu říz. Bylo to velké posvícení - zábava, kterou společnost dvakrát do roka pořádala pro své lidi.
Toho roku si dal faktor, aby přehlušil vzpomínky na epidemii a smrt, na přípravách k slavnosti neobyčejně záležet. Jeho lovci zabili čtyři tučné soby.