kniha o psovi

Je-li tomu tak, Šedka právě jednu takovou prožívala. Cítila pach dikobraza a věděla, že Kazan v sobě má plno ostnů. Protože se nedalo nic dělat a nebylo s kým bojovat, přisedla pevně na zadek a čekala

a pokaždé zastříhala ušima, když Kazan při svém ztřeštěném obíhání kolem vývratu pádil kolem ní. Po čtvrtém nebo pátém kole dikobraz maličko spustil ostny, navázal přerušenou nit svého drmolení a odbatolil se k blízkému topolu, vyšplhal se na něj a začal z větve ohlodávat křehkou kůru. Konečně se Kazan zastavil před Šedkou. První nesnesitelná bodavá muka nesčetných jehliček čerstvě zaražených do masa se zatím ztupila ve stálou palčivou bolest. Šedka popošla k němu a opatrně ho ohledávala. Uchopila do zubů za koneček dva nebo tři ostny a vytáhla mu je. Kazan se teď choval jako čistý pes. Vyštěkl a zakňučel, když mu Šedka vytrhla druhý chomáček ostnů. Potom si lehl zplna na břicho, natáhl přední nohy, zavřel oči a bez jakéhokoli jiného zvuku, než že občas vyštěkl, Šedku klidně nechal, aby v operaci pokračovala. Naštěstí ušel tomu, aby se mu nějaké ostny zapíchly dovnitř do tlamy nebo do jazyka. Ale nos a čelisti měl červené od krve. Celou hodinu se Šedka oddaně věnovala své práci a s koncem té doby se jí podařilo většinu ostnů vytahat. Několik jich ještě zbývalo - ty tuze krátké a tuze hluboko zabodnuté, než aby je mohla zuby vytáhnout.
Potom Kazan seběhl k říčce a ponořil rozpálený čenich do studené vody.
To mu trochu ulevilo, ale jenom nakrátko. Ostny, které dosud zbývaly, se mu zavrtávaly pořád hlouběji a hlouběji do masa jako živí červi. Nos a pysky mu začaly otékat. Z tlamy mu se slinami kapala krev a oči rudly. Dvě hodiny po tom, co se Šedka uchýlila do doupěte pod vývratem. mu jeden osten pronikl skrz naskrz pyskem a začal ho píchat do jazyka. V zoufalství žvýkal Kazan zuřivě kus dřeva. Tím se osten zlomil a pomačkal a ztratil schopnost dál ho bolestivě bodat. Příroda napověděla Kazanovi to jediné, co mohl udělat, aby si pomohl. Většinu toho dne strávil ohlodáváním dřeva a chroustáním celých hrstí písku a hlíny mezi zuby. Tím se jehlové ostré špičky ostnů, jakmile pronikly pyskem, otupovaly a ulamovaly. Se soumrakem zalezl pod vývrat a Šedka mu svým měkkým chladivým jazykem něžně olizovala čenich. Po celou noc odbíhal Kazan co chvíli k říčce a hledal v její ledově studené vodě úlevu. Druhý den měl to, čemu zálesáci říkají "dikobrazí příušnice". Obličej mu tak otekl, že být Šedka lidský tvor,
a ne slepá, byla by se smála. Tlamu měl opuchlou jako polštářky. Oči byly pouhé štěrbiny. Když vyšel ven na denní světlo, mžoural, protože viděl skorem stejně málo jako jeho nevidomá družka. Ale bolest ho téměř úplně přešla. Následující noci už začal pomýšlet na lov a příští den ráno, ještě než se rozbřesklo, přinesl do doupěte králíka.
O několik hodin později by byl Šedce přinesl lesní koroptev, ale právě když se chystal na svou pernatou kořist skočit, tiché drmolení dikobraza několik kroků vzdáleného ho náhle zastavilo. Jen máloco dokázalo Kazana přimět, aby svěsil ocas. Ale nesmyslné a nesouvislé breptání toho ostnatého zvířátka ho popohnalo, že se

zataženým ocasem střelhbitě zmizel. Jako si člověk oškliví plazivého hada a vyhýbá se mu, tak se Kazan napotom už vždycky vyhýbal tomu malému lesnímu tvoru, o němž v celých zvířecích dějinách není známo, že by kdy byl ztratil dobrou náladu nebo vyvolal svár. f Po Kazanově dobrodružství s dikobrazem následovaly dva slunné týdny lovu, v nichž se dny stále dloužily a teploty přibývalo. Poslední zbytky sněhu kvapem mizely. Ze země' začaly vyrážet jarní klíčky zeleně.