Kazan proskočil pod jeho napřaženou puškou a pustil se do čela toho, co ze smečky zbylo. Jeho tesáky se zasekávaly jako nože. Jestliže bojoval jako ďas proti psům, bojoval teď jako deset ďasů a muž, krvácející a sotva se držící na nohou, vrávoral dozadu k saním a žasl nad tím, co se děje - neboť Šedku nyní prostupoval instinkt družnosti, a když viděla, jak Kazan rve a zahání smečku, přidala se na jeho stranu v zápase, který nedovedla pochopit.
Když bylo po boji, Kazan a Šedka zbyli na pláni sami. Smečka se odploužila do noci a týž měsíc a hvězdy, které v Kazanovi probudily vědomí jeho rodových práv, mu teď říkaly, že tihle jeho divocí bratři z plání nebudou již nadále odpovídat na jeho volání, až zase zavyje k obloze. Byl zraněný. A zraněná byla i Šedka, ač ne tak zle jako Kazan. Byl porvaný a krvácel. Jednu nohu měl strašlivě pokousanou. Po chvíli spatřil na kraji lesa oheň. Silně na něj doléhalo jeho staré nutkání. Chtělo se mu připlazit k ohni a ucítit na hlavě ruku té mladé ženy, jako v tom světě za hřebenem kdysi cítíval onu druhou ruku. Byl by již šel - a byl by i vybídl Šedku, aby šla s ním - ale byl tam ten muž.
Zakňučel a Šedka mu přitiskla svůj teplý čenich ke krku. Něco jim oběma říkalo, že jsou vyvrženci, že pláň i měsíc a hvězdy jsou teď proti nim, a oba se odploužili do ochrany a temnoty lesa.