NA POKRAJI SOSNOVÉHO A SMRKOVÉHO
lesa rozdělával starý Pierre Radisson oheň. Krvácel z mnoha ran, kde se mu vlčí tesáky dostaly až na maso, a v prsou cítil onu starou a strašlivou bolest, jejíž význam neznal nikdo jiný než on sám. Tahal z lesa dřevo za dřevem, vršil je na oheň, až plameny vyšlehovaly k prskavému jehličí na větvích nad jeho hlavou, a blízko vedle hromadil ještě zásobu k pozdějšímu použití v noci.
Ze saní ho pozorovala Jana, dosud oči vyjevené a ustrašené, dosud roztřesená. Svoje maličké si tiskla k ňadrům. Dlouhé těžké vlasy jí halily ramena a paže temným třpytným závojem, který se v záři ohně leskl a čeřil, kdykoli sebou pohnula. Její mladá tvář se té noci téměř vůbec nepodobala tváři ženy, ačkoli byla matkou. Vypadala jako dítě.
Když starý Pierre hodil na hromadu poslední náruč dřeva, zůstal stát, zasmál se a ztěžka oddychoval. "Měli jsme namále, ma chérie," sípal pod bílým plnovousem. "Tam na té pláni jsme měli k smrti tak blízko, že blíž k ní už nikdy mít nebudeme, doufám. Ale teď už je nám dobře a teplo, co? Teď se už nebojíš, viď?" Posadil se vedle dcery a jemně odhrnoval měkkou kožešinu zahalující raneček, který držela v náručí. Spatřil jednu z růžových tvářiček maličké Jany. Oči Jany matky zářily jako hvězdy.