"Zachránila nás tahle maličká," zašeptala. "Vlci rvali psy na kusy a právě jsem viděla, jak skáčou na tebe, když vtom jeden z nich přiskočil k saním. Nejdřív jsem myslela, že to je jeden ze psů. Ale byl to vlk. Vrhl se na nás a ta medvědí kůže nás zachránila. Zakousl se mi už málem do krku, když maličká najednou zavrněla, a to se zarazil, ty jeho červené oči jen na loket od nás, a byla bych hned zas přísahala, že to je pes. V mžiku se otočil a už bojoval proti
vlkům. Viděla jsem ho skočit po jednom, co ti už málem visel na krku."
"Byl to pes," pravil starý Pierre, ruce natažené k teplu ohně. "Často se zatoulají ze stanice a přidružují se k vlkům. I mně to už psi udělali. Pes zůstane psem celý život, má milá. Ani kopance, ani týrání, ba ani vlci ho nedokážou změnit - nadlouho. Patřil k té smečce. Přišel s nimi - zabíjet. Ale když našel nás -" "Bojoval za nás," vydechla mladá žena. Podala otci raneček a vstala, v záři ohně přímá a velká a štíhlá. "Bojoval za nás - a má strašlivé rány," řekla. "Viděla jsem, jak se těžce vleče pryč. Jestli je tam někde, otče - a umírá -"
Pierre Radisson vstal. Zakašlal křečovitým kašlem a snažil se ten zvuk zdusit pod vousem. Rudou skvrnu, která mu s kašlem vystoupila mezi rty, Jana nezahlédla. Nic z těch příznaků neviděla ani celých těch šest dní, co již cestovali na sever od hranic civilizace. Právě kvůli tomu kašli a skvrně, která jej provázela, Pierre po cestě tak nadobyčej spěchal. "Už jsem na to myslel," řekl. "Je těžce zřízený a myslím, že nedošel daleko. Tumáš - vem si Janinku a sedni si hodně blízko k ohni, než se vrátím." Měsíc i hvězdy jasně zářily na obloze, když vykročil na pláň. Nedaleko od okraje lesnatého pruhu se na chvilku zastavil na místě, kde je před hodinou přepadli vlci. Ani jediný z jeho čtyř psů to nepřežil. Sníh byl rudý od jejich krve a jejich mrtvoly ležely ztuhlé tam, kde je smečka srazila k zemi.