Když ve sněhové závěji zarazil potřetí, vrátil se znovu k Janě a kňučel, aby ji probudil. Potom zase napjal postraňky, cloumavě se vzepřel a píď po pídi vlekl saně závějí. Za závějí se táhl pruh hladkého ledu a tam si Kazan odpočinul. Jednu chvíli vichr trochu polevil a tu k němu ten pach dolehl silněji než předtím. Na konci hladkého ledu se v břehu ukázala úzká úžlabina, kde se do řeky vléval široký potok. Být Jana při vědomí, byla by ho vedla dál po řece. Ale Kazan zabočil do úžlabiny a nějakých deset minut se bez oddechu plahočil sněhem a kňučel častěji a častěji, až konečně jeho kňučení přešlo v radostný štěkot.
Přímo před ním, blízko u potoka, stál malý srub. Z komína vystupoval kouř. Právě pach toho kouře k němu zanášel vítr. Tvrdý hladký svah vedl až ke dveřím a s vypětím posledních sil, které mu zbývaly, dovlekl Kazan své břemeno na svah. Potom se posadil vzadu vedle Jany, zvedl svou huňatou hlavu k tmavé obloze a zavyl. Téměř vzápětí se dveře otevřely. Vyšel muž. Kazanovy
zrudlé, sněhem oslepené oči ho ostražitě sledovaly, jak běží k saním. Slyšel jeho překvapený výkřik, když se sklonil k Janě. V okamžiku, kdy vichr trochu polevil, se z hromady kožešin na saních ozval naříkavý, poloudušený hlásek malé Janinky.
Kazanova hruď se vzdula hlubokým vzdechem úlevy. Byl vyčerpaný. Byl se silami v koncích. Tlapy měl rozdrásané
a krvácely mu. Ale hlásek malé Janinky
ho naplňoval zvláštním blahem, a zatímco muž odnášel Janu i děťátko do života a tepla srubu, lehl si v postraňcích do sněhu.
Po krátké chvíli se muž objevil znovu. Nebyl starý jako Pierre Radisson. Došel až ke Kazanovi a zadíval se na něj.
"Můj ty bože," řekl. "A to jsi dokázal - sám?" Nebojácně se shýbl, vypřáhl ho z postroje a odváděl ho ke dveřím srubu. Kazan zaváhal jen jednou - téměř až na samém prahu. Hbitě a ostražitě otočil hlavu. Zazdálo se mu, že mezi skučením a kvílením vichřice na okamžik zaslechl Šedčin hlas. Poté se dveře srubu za ním zavřely. Ležel vzadu v tmavém koutě srubu, mezitím co muž chystal na roztopených kamnech něco teplého pro Janu. Trvalo dlouho, než se Jana zdvihla z pryčny, na kterou ji muž uložil. Potom ji Kazan slyšel vzlykat a pak ji muž přemluvil, aby se najedla, a nějaký čas hovořili. Nakonec neznámý zavěsil před pryčnu velkou houni a posadil se blízko ke kamnům.
Kazan tiše proklouzl kolem stěny a vplížil se pod pryčnu. Dlouhou chvíli ještě slyšel ženin vzlykavý dech. Potom všechno ztichlo.