LEDOVOU VICHŘICÍ
UŽ SE ROZEDNÍVALO, KDYŽ SE ROBÁTKO . přitulilo blízko k Janiným teplým ňadrům a probudilo ji svým hladovým nářkem. Otevřela oči, odhrnula si husté vlasy z obličeje a spatřila šerý obrys otcovy postavy, ležící na druhé straně stanu. Ležel velmi klidně a Jana měla radost, že dosud spí. Věděla, že minulý den měl velmi blízko k úplnému vyčerpání, a proto ještě půl hodiny zůstala v klidu ležet a tichounce se mazlila s malou Janinkou. Potom opatrně vstala, zachumlala děťátko do teplých pokrývek a kožešin, oblékla si svůj silnější kožich a vyšla ven.
Tou dobou už byl jasný den a Jana si s úlevou oddychla, když viděla^ že bouře se rozešla. Byl třeskutý mráz. Připadalo jí, že za celý život ještě nezakusila, aby bylo tak zima. Oheň byl úplně vyhaslý. Kazan byl schoulený do klubka, čenich zastrčený pod břichem. Když Jana vyšla, zdvihl hlavu a celý se třásl zimou. Nohama v silných mokasínech rozhrnula popel a ohořelé' větve na místě, kde včera byl oheň. Nezbývala ani jiskřička.
55
Na zpáteční cestě do stanu se na okamžik zastavila u Kazana a popleskala ho po chundelaté hlavě. "Ubohý Vlku!" řekla. "Proč jen jsem ti nedala aspoň jednu tu medvědí kůži!"
Odhrnula stanový závěs a vešla. Poprvé spatřila otcovu tvář ve světle - a venku Kazan uslyšel strašlivé zakvílení, které se jí vydralo ze rtů.
Stačilo se podívat na tvář Pierra Radissona jen jednou - a každý musil pochopit.
Po tom výkřiku šíleného žalu se Jana vrhla na otcova prsa a štkala tak tiše, že ani Kazanovy tenké uši nepochytily sebemenší zvuk. A tak tam ležela propadlá svému bolu, dokud naříkavý pláč malé Janinky nevzburcoval veškerou životní sílu ženství
i mateřství v jejím dívčím těle.
Tu se prudce vztyčila a vyběhla ze stanu ven. Kazan se trhal a vzpínal na konci řetězu, jak chtěl k ní, ale ona ho teď neviděla. Hrůza z pustiny je horší než hrůza ze smrti, a nyní v mžiku Janu zavalila. Ne proto, že by měla strach o sebe. To kvůli děťátku. Plačtivý nářek ze stanu ji bodal do srdce jako rány nožem.
A vtom si z ničeho nic náhle připomněla, co minulý večer říkal starý Pierre - jeho slova o řece, o průduších, o domově čtyřicet mil vzdáleném. "Nemohla bys zabloudit, Jano." Tušil, co se může stát. Zabalila děťátko hluboko do kožešin a vrátila se k ohništi. Její jedinou myšlenkou teď bylo, že musejí mít oheň. Udělala hraničku z březové kůry, pokryla ji ohořelými kousky dřeva a odešla do stanu pro sirky. Pierre Radisson je nosil ve vodotěsné krabičce v kapse svého medvědího kožichu. Plakala, když si opět vedle něho klekla a vytahovala krabičku. Jakmile oheň vzplanul, přidala další kousky dříví a potom několik větších kusů, které Pierre natahal do tábora.