"Až si zakouřím," odpověděl. "Je ti pěkně?"
"Ano. Jsem hrozně unavená - a - ospalá -" Pierre se něžně zasmál. Ve tmě si hmatal po hrdle. "Jsme skoro doma, Jano. Tamhle to je naše řeka - Malá Bobří. Kdybych ti dnes utekl a nechal tě samotnou, mohla bys podle ní dojít rovnou až k našemu srubu. Je to jen čtyřicet mil. Slyšíš mě?" "Ano - vím -"
"Čtyřicet mil - pořád po řece dolů. Nemohla bys zabloudit, Jano. Jenom bys musela dávat pozor na průduchy v ledu."
"Nepůjdeš si ještě lehnout, tatínku? Jsi unavený - a málem nemocný." "Ano - až si zakouřím," opakoval. "Budeš tak hodnáa budeš mě zítra na ty průduchy upozorňovat? Mohl bych zapomenout. Vždycky je snadno poznáš, protože sníh a škraloup na nich jsou vždycky bělejší než na ostatním ledě, a jako houba. Budeš si pamatovat - průduchy -" ' "A-uo - budu -"
Pierre spustil stanový závěs a vrátil se zase k ohni. Při chůzi se potácel.
"Dobrou noc, kamaráde," řekl. "Snad abych už raděj šel za dětmi. Ještě dva dny - čtyřicet mil - dva dny -" Kazan ho pozoroval, jak vchází do stanu. Celou vahou se vzepjal na konci řetězu, až mu obojek stáhl bolestivě hrdlo a bral mu dech. Nohy a hřbet se mu škubaly.
Ve stanu, kam zašel Radisson, je Jana a to maličké. Věděl, že jim Pierre neublíží, ale věděl také, že s Pierrem Radissonem se velmi blízko u nich vznáší něco strašlivého a hrozivě neodvratného.
Chtěl toho muže mít venku - u ohně - kde může ležet tiše, a hlídat ho.
Ve stanu bylo ticho. Šedčino volání se ozvalo blíž než kdy předtím. Každou noc ho volala dřív a přicházela blíž k táboru.