Thursday, December 13, 2007

Chůze ve sněhu ji začínala zmáhat. Neustále číhala po těch zrádných, slabě zamrzlých pastech v ledu, o kterých mluvil její otec. Ale teď shledávala, že všechen led a sníh jí připadají napořád stejné a že v očních důlcích cítí stále silnější bolest. To ten třeskutý mráz. Řeka se rozšířila v malé jezero a tam se proti ní vítr opíral tak silně, že její tah v řemenu povolil a Kazan vlekl saně sám. Několik palců sněhu jí teď ztěžovalo chůzi stejně jako předtím celá stopa. Pomaloučku zůstávala pozadu. Kazan, vkládaje každičkou unci své velkolepé
síly do postraňků, se propracoval až na stejnou čáru s ní. Než dospěli zase na sevřené řečiště, byla Jana již vzadu za saněmi a šla stopou vyšlapanou Kazanem. Nebylo v jejích silách, aby mu pomohla. Čím dál tím víc cítila olověnou tíhu nohou.
Zbývala jenom jediná naděje - a to byl les. Nedojdou-li k němu brzy, nejdéle za půl hodiny, nebude schopna dalšího kroku. Znovu a znovu lkala modlitby za děťátko

a plahočila se dál. Zapadala do závějí. Kazan a saně se jí změnily v pouhou temnou skvrnu. A tu znenadání viděla, že ji opouštějí. Nebyli dál než nějakých dvacet stop napřed - ale jí se ta skvrna zdála nesmírně vzdálená.