Saturday, November 24, 2007

Když se k němu vrátila, měla tvář bílou a napjatou a v jejích očích byl teď podivný a strašlivý výraz, když se upřeně zahleděla přes pustinu.
Zapřáhla ho do postraňků a sama si kolem útlého pasu sepjala postrojový řemen, kterého předtím používal Pierre. Tak vyrazili směrem k řece a plahočili se v čerstvě napadlém a navátém sněhu po kolena hlubokém. V polovině cesty Jana v závěji klopýtla a upadla a její rozpletené vlasy se jako třpytivý závoj rozlétly po sněhu. Kazan mocně zatáhl a už byl u ní a jeho studený čenich jí zavadil o tvář, právě když se drápala na nohy. Na okamžik stiskla jeho huňatou hlavu do obou dlaní. "Vlku!" zabědovala. "Ach, Vlku!" A šla dál a těžce a sípavě už oddychovala, i po té krátké námaze. Na ledové ploše řeky nebyl sníh tak hluboký. Ale zdvihal se vítr. Vál od severovýchodu, přímo jí do obličeje, a jak s Kazanem táhla saně, skláněla hluboko hlavu. Po půl míli cesty po řece se zastavila a beznaděj,
kterou nemohla už déle potlačit, se jí vydrala ze rtů plačtivým zalykavým výkřikem. Čtyřicet mil!
Tiskla si rukama prsa, a stojíc zády proti větru, lapala po dechu jako člověk úplně udolaný. Děťátko bylo zticha. Jana zašla dozadu k saním a nahlédla pod kožešiny, a co tam spatřila, pobídlo ji zase dál skorem s vášnivou prudkostí. Na příští čtvrt míli cesty dvakrát klopýtla v závějích a upadla na kolena.
Potom přišel kus ledu větrem vymeteného a Kazan táhl saně sám. Jana kráčela vedle něho. V prsou cítila bolest. Do tváře jako by ji bodaly tisíce jehel, a tu si pojednou vzpomněla na teploměr. Na chvíli ho položila navrch na stan. Když se na něj po několika minutách podívala, ukazoval pětatřicet stupňů pod nulou. Čtyřicet mil! A otec jí řekl, že to může dokázat - a že nemůže zabloudit!
Ale nevěděla, že i její otec by se byl úzkostlivě rozpakoval jít ten den proti severu, když teplota klesla na pětatřicet pod nulou a skučivý vítr přinášel první předzvěst ledové vichřice.
Les nechali již daleko za sebou. Před nimi nebylo nic než nelítostná pustina a les až daleko za ni, a ještě skrytý ponurou šedí dne. Kdyby kolem bývaly nějaké stromy, Janino srdce by se nebylo tak stahovalo hrůzou. Ale nikde nebylo nic - nic než to šedé příšerné šero, při němž se klenba oblohy dotýkala země v obzoru jen míli dalekém.