"Myslel jsem si to," odpověděl Radisson. "Proto jsem taky s sebou vzal pokrývku. Proboha, poslouchej!" Z temnoty lesa se ozvalo tlumené teskné zavytí. Kazan zdvihl hlavu a třaslavé zaskučení v odpověď se mu zatetelilo v hrdle. To ho volala Šedka. Byl to zázrak, že Pierre Radisson mohl Kazana zabalit do houně a donést ho až do tábora bez jediného škrábnutí
nebo kousnutí. A ten zázrak dokázal jen proto, že Janina ruka spočívala na Kazanově huňaté šíji, když držela jeden konec houně. Položili ho na zem blízko ohně a po chvíli to byl zase ten muž, kdo přinesl teplou vodu a omyl mu z rozdrásané nohy krev a potom mu na ni dal něco hebkého a teplého a tišivého a nakonec ji ovázal kusem plátna.
Všechno to bylo Kazanovi divné a nové. Po hlavě ho hladila nejen ruka ženina, ale stejně i Pierrova. A zase ten muž mu přinesl ovesnou kaši s lojem a pobízel ho k jídlu, zatímco Jana seděla s bradou zabořenou do dlaní, dívala se na psa a mluvila na něj.
A potom, když už mu bylo docela pěkně a ani se už déle nebál, zaslechl z toho kožešinového ranečku na saních divné zakňourání - a jen je zaslechl, vyletěla mu hlava škubavě vzhůru.
Jana ten pohyb zahlédla a slyšela i to tiché soucítivé zakňučení v jeho hrdle. Chvatně se obrátila k ranečku, mluvila k němu a mazlila se s ním, když ho brala do náruče, a pak odhrnula medvědí kůži, aby do něj Kazan viděl.
Nikdy předtím ještě nespatřil děťátko a Jana mu je držela přímo na očích, aby se na ně mohl důkladně podívat, a viděl, jaký je to nádherný tvoreček. Jeho růžový obličejíček se díval upřeně na Kazana. Natahovalo dopředu ruce, zaťaté do malinkých pěstiček, vyráželo na něj prapodivné slabounké zvuky a pak najednou začalo kopat a křičet radostí a smát se. Při těch zvucích se všechny Kazanovy svaly uvolnily a začal se šourat k dívčiným nohám.
"Vidíš, Janinka se mu líbí!" zvolala. "Musíme ho nějak pojmenovat, tatínku. Jaké jméno mu dáme?" "S tím počkej do rána," odpověděl otec. "Je už pozdě, Jano. Běž do stanu a hleď spát. Nemáme teď psy a cesta nám půjde pomalu. Proto musíme vyrazit časně." S rukou již na stanovém závěsu se Jana ještě otočila. "Přišel s vlky," pravila. "Co kdybychom mu říkali Vlk?"
Na jedné ruce držela malou Janinku. Druhou ukázala na Kazana. "Vlku! Vlku!" zavolala něžně. Kazan z ní nespouštěl oči. Věděl, to že mluví na něj, a přitáhl se o stopu blíže k ní. "Už na to slyší!" zvolala. "Dobrou noc, tatínku!" Ještě dlouho po tom, co dcera zašla do stanu, seděl starý Pierre Radisson na hraně saní, čelem k ohni a s Kazanem u nohou. Ticho zas náhle prořízlo Šedčino teskné zavytí odkudsi z hloubi lesa. Kazan zdvihl hlavu a zakňučel. "To volá po tobě, kamaráde," prohodil Pierre s pochopením.