"No vidíš, Janičko, ten kašel není tak zlý," řekl. "Už povoluje. Nemohla jsi přece zapomenout, má milá, ne? Vždycky je po něm člověk slabý a má červené oči." Den, který nadešel, byl studený, bezútěšný a ponurý a po všechny jeho hodiny se Kazan s mužem hmoždili vpředu a vlekli saně a Jana šla v jejich brázdě vzadu za nimi. Kazana už jeho rána nebolela. Táhl vytrvale se vší silou a muž ho ani jednou nešlehl, ale rukou v palečnici ho popleskával po hlavě a po hřbetě^ Den byl čím dál tím temnější a ve vrcholcích stromů kvílivě hučela předzvěst bouře.
Ani tma a příchod prudké vánice Pierra Radissona ne-dohnaly k tomu, aby rozbil tábor. Musíme dorazit k řece, opakoval si v duchu znovu a znovu. Musíme dorazit k řece - musíme dorazit k řece - A ustavičně pobízel Kazana k většímu vypětí, zatímco jeho vlastní síla na konci postroje ochabovala.
Začalo sněžit, když Pierre v poledne zastavil, aby rozdělal oheň. Sněhové vločky padaly rovně dolů v bílé záplavě tak husté, že na padesát kroků nebylo vidět kmen stromu. Pierre se jenom smál, když se Jana zachvěla a s děťátkem v náručí se k němu přitulila. Zdržel se jenom hodinu a potom znovu zapřáhl Kazana do postraňků a sám si připjal řemeny postroje kolem pasu. Tím tichým šerem, které bylo skorem nocí, nesl Pierre v ruce svůj kompas a konečně pozdě odpoledne došli k průlomu mezi lesy a před nimi ležela rovina, přes kterou Radisson ukázal radostně rozechvělou rukou. "Tamhle je řeka, Jano," řekl slabým a chraplavým hlasem. "Tady se teď mužem utábořit a počkat, až se ta vánice přežene."
Pod hustou skupinou smrků postavil stan a potom se pustil do shánění dříví. Jana mu pomáhala. Jakmile měli uvařenou kávu a navečeřeli se masa a opékaných sucharů, odešla Jana do stanu a klesla vysílena na měkké lůžko z vysoce nastlaných jedlových větví a sebe i děťátko pečlivě zabalila do kožešin a houní. Dnes neměla pro Kazana ani slůvka.
A Pierre byl rád, že je příliš unavená, než aby si sedla
k ohni a povídala. A přece -
Kazanovy bdělé oči spatřily, jak Pierre sebou pojednou
škubl. Vstal z hrany saní a přistoupil ke stanu. Odhrnul
závěs a strčil hlavu a ramena dovnitř.
"Už spíš, Jano?" zeptal se.
"Skorem, tatínku. Přijdeš už, prosím tě - brzy?"