Dnes ji chtěl mít velmi blízko, ale neodpověděl jí ani zaskučením. Neodvažoval se porušit to podivné ticho ve stanu.
Dlouho ležel tiše, unavený a zchromlý z té celodenní cesty, ale spánek se mu vyhýbal. Oheň pomalu vyhoříval - vítr ve vrcholcích vysokých stromů usínal - a husté šedivé mraky válející se pod ocelovou oblohou uplývaly jako těžká jednolitá opona.
Hvězdy se začaly bíle a kovově třpytit a z dalekého severu sem doléhal slabounce vrzavý sten, jako když ocelote plazy saní kloužou po zmrzlém sněhu - tajemný monotónní hlas severní záře. Potom se vytrvale a rychle ochlazovalo. Té noci se Šedka neřídila podle směru větru. Jako plíživý
stín sledovala stopu zanechanou Pierrem Radissonem, a když ji Kazan dlouho po půlnoci opět uslyšel, ležel s hlavou vztyčenou a tělo měl strnulé až na podivné škubání ve svalech.
V Šedčině hlase byl nový tón - lkavý tón, v němž bylo víc než touha po druhovi. Bylo to .Zvěstování. A při zvuku toho hlasu Kazan ze sebe setřásl dosavadní mlčení i strach a s hlavou zdviženou přímo vzhůru k obloze zavyl, jako divocí severští psi vyjí před stany svých indiánských pánů, kteří právě zemřeli.