Druhý den ráno, jakmile muž otevřel dveře, vyklouzl Kazan ven a úprkem se hnal do lesa. Asi na půl míle daleko našel Šedčinu stopu a zavolal na ni. Od zamrzlé řeky se ozvala její odpověď a Kazan se pustil za ní. Marně se ho Šedka pokoušela zlákat zpátky do jejich starých lovišť - pryč od srubu a pachu člověka. Později toho rána zapřáhl muž své psy a z mlází na pokraji lesa ho Kazan viděl, jak balí Janu i děťátko do kožešin na
saních, jako to dělával starý Pierre. Celý ten den šel po stopě spřežení a Šedka se kradla v povzdálí za ním. Cestovali až do tmy. A i potom, při měsíci a pod hvězdami, které vystřídaly sněhovou vichřici, muž stále poháněl své spřežení. Bylo už pozdě v noci, když dojeli k jiné srubové chatě a muž zabušil na dveře. Světlo, otevření dveří, radostné vítání mužského hlasu, Janin vzlykavý výkřik - to všechno viděl a slyšel Kazan ze stínu, kde se skrýval, a potom se vytratil zase zpátky k Šedce. Ve dnech a týdnech, které následovaly po Janině návratu domů, kouzlo chaty a ženské ruky poutalo Kazana. Stejně jako dříve snášel Pierra, tak nyní snášel mladého muže, který žil s Janou a s děťátkem. Věděl, že ten muž je Janinu srdci velmi drahý a že děťátko je jemu stejně drahé jako té ženě.
Teprve až třetí den se Janě podařilo mazlením ho přivábit do chaty - a to byl právě den, kdy se muž vrátil s mrtvým a zmrzlým tělem starého Pierra. A také Janin manžel první objevil jméno na obojku, který měl kolem krku, a začali mu tedy říkat Kazan.
Půl míle daleko, na temeni obrovské kamenné kupy, jíž Indiáni říkali Sluneční skála, si Kazan a Šedka založili domov a odtamtud sbíhali na své lovy na pláni. A častokrát k nim nahoru dolehl dívčí hlas, volající: "Kazane! Kazane! Kazane!" Po celou tu dlouhou zimu Kazan takto kolísal mezi kouzlem Jany a chaty - a mezi Šedkou.
Potom přišlo jaro - a s ním i Velká změna.