Hlas doletí slabounce až na vrchol Sluneční skály a Šedka přitáhla uši k hlavě. Kazan sebou zavrtěl a v příštím okamžiku se probudil a už byl na nohou. Skočil na přečnívající plochý balvan, větřil ve vzduchu a díval se daleko přes pláň, která se táhla pod nimi. Přes pláň se k nim znovu donesl ten ženský hlas a Kazan odběhl až na kraj balvanu a kňučel. Šedka se k němu tiše přitočila a položila si čenich na jeho plec. Ponenáhlu poznala, co ten hlas znamená. Dnem i nocí se ho bála víc, než se bála pachu člověka. Od chvíle, kdy pro Kazana odpadla od smečky a vzdala se bývalého života, se ten hlas stal Šedčiným úhlavním nepřítelem, a nenáviděla jej. Bral jí Kazana. A kamkoli šel hlas, tam za ním šel Kazan.
Noc co noc ji olupoval o druha a ponechával ji jejím osamělým toulkám pod hvězdami a měsícem, při nichž věrně setrvávala ve své samotě a jedinkrát neodpověděla svou rodnou řečí na lovčí výzvy divokých bratří a sester v lesích a na široké pláni. Obyčejně na ten hlas zlostně zavrčela a někdy i Kazana lehce kousla, aby ukázala svou nelibost. Ale dnes, když se ten hlas ozval potřetí, zalezla pozadu do temné slujky mezi dvěma balvany a Kazan viděl jenom ohnivý svit jejích planoucích očí. Kazan se znepokojeně rozběhl ke stezce, kterou jejich tlapky vyšlapaly až na vrchol Sluneční skály, a zůstal nerozhodně stát. Celý dnešek i včerejšek byl neklidný a rozčilený. Nevěděl, co ho to vzrušuje, ale ať to bylo cokoli, viselo to zjevně pouze v ovzduší, protože to nemohl ani zahlédnout, ani zaslechnout, ani zvětřit. Ale mohl to vycítit.
Vrátil se ke slujce a začichal na Šedku. Obyčejně mu odpovídala lichotivým zakňučením. Ale dnes v odpověď vyhrnula pysky, až viděl její bílé tesáky. Počtvrté k nim slabounce dolehl ten hlas a Šedka divoce chňapla po něčem neviděném ve tmě mezi oběma balvany. Kazan znovu odběhl ke stezce, stále ještě na vážkách. Potom zamířil po ní dolů. Byla to úzká a točitá stezka, vyšlapaná pouze tlapami
a drápy zvířat, protože Sluneční skála byla obrovská homole, která se tyčila téměř kolmo vzhůru sto stop nad vrcholky okolních smrků a balzámových jedlí a svým holým temenem zachycovala slunce od jeho prvních ranních paprsků až po poslední záři večer. Do bezpečí tohoto zátiší na temeni skály zavedla Kazana prvně Šedka