VELKÁ ZMĚNA

SKÁLY, HŘEBENY I ÚDOLÍ SE ZAČÍNALY
zbarvovat teplejším odstínem. Pupeny na topolech byly na rozpuknutí. Vůně balzámových jedlí a smrků každým dnem víc sytila vzduch a celou divočinou, po pláních i lesích, zvučel zurčivý šum jarních vod, hledajících si cestu do Hudsonova zálivu. V onom velkém zálivu duněl rachot a třesk obrovských ker, hrnoucích se při časném praskání ledových polí hřímavě na jih Ledovým průlivem, tou branou do Arktidy. A proto ještě i dubnový vítr přinášel občas břitký závan zimy. Kazan se před tím větrem dobře zabezpečil. Ani vánek nezčeřil vzduch ve slunném zákoutí, které si vlčák pro sebe vybral. Bylo mu příjemněji než kdykoli za celé té šestiměsíční strašlivé zimy - a ve spánku snil. Šedka, jeho divoká družka, ležela vedle něho, břicho přitisknuté k zemi, přední pracky natažené, oči a nozdry tak napjaté a ostražité, jak je mohl zbystřit jenom pach člověka - neboť ve vlahém jarním vzduchu se vedle vůně balzámových jedlí a smrčí tetelil i pach člověka. Úzkostlivě a chvílemi i upřeně se dívala na Kazana, jak spí. Její šedivý hřbet se napjal, když viděla, že hnědavá srst na Kazanových zádech se ježí pod dojmem nějaké vidiny ve snu. Slabě zaskučela, když se zavrčením odhrnul horní pysk a obnažil dlouhé bílé tesáky. Ale většinu času ležel Kazan klidně až na chvilkové poškubávání nohou, plecí a čenichu, které vždycky prozrazuje, že se psu něco zdá.
A jak tak snil, ve dveřích chaty dole na pláni se ukázala tmavooká žena dívčího vzhledu se silným hnědým copem přes rameno, přiložila dlaně k ústům a volala: "Kazane! Kazane! Kazane!"