Jakmile došel na úpatí, už déle neváhal, nýbrž střelhbitě vyrazil směrem ke srubu. Vlivem pudu divočiny, který v něm dosud vězel, se vždycky ke srubu přibližoval opatrně a nikdy se napřed neohlásil. Jana se maličko polekala, když zdvihla hlavu od děťátka a v otevřených dveřích spatřila Kazanovu huňatou hlavu a plece. Děťátko se radostí vzpínalo a kopalo a natahovalo obě ručky po Kazanovi a mazlivě na něj broukalo. I Jana k němu natáhla ruku. "Kazane!" zavolala něžně. "No pojď dál, Kazane!" Dravý rudý svit v Kazanových očích pomaličku jihl. Položil jednu přední tlapu na práh, a jak tam tak stál, pobízela ho žena znovu dál dovnitř. Náhle se zdálo, že pod ním lehce podklesly nohy, a stáhl ocas a vplížil se dovnitř
s oním psím výrazem, jako kdyby se byl dopustil zlého činu.
Bytosti, které miloval, byly v tom srubu, ale srub sám nenáviděl. Nenáviděl všechny sruby, protože ze všech čišel klacek a bič a vězení. Jako všichni saňoví psi měl za lože raději volný sníh a za přístřeší haluze smrčiny. Jana mu položila ruku na hlavu a při tom doteku mu celé tělo rozechvěla ona podivná slast, jež mu byla odměnou za to, že opouštěl Šedku a divočinu. Pomalinku zdvihal hlavu, až jí jeho černý čenich spočinul na klíně, a když zavřel oči, ten podivný tvoreček, který ho tolik mátl svou záhadností - děťátko - ho kopal drobnýma nožkama a tahal ho za hnědavou srst. To dětské muchlání miloval dokonce víc než dotek Janiny ruky. Bez hnutí, kamenný jako sfinga, neprojevuje se ani jediným svalem celičkého těla, Kazan jen stál, sotva dýchal. Nejednou již tento nedostatek jakéhokoli projevu přiměl Janina manžela, aby ji varoval. Ale vlčí krev, která mu kolovala v žilách, jeho divoká nepřístupnost, dokonce | i jeho soužití se Šedkou její lásku ke Kazanovi jen posilovalo. Chápala ho a věřila mu.
Na sklonku zimy, v posledních dnech sněhu, Kazan ukázal, co v něm je. Jeden sousední lovec kožešin k nim zajel se svým spřežením a malá Janinka se přibatolila k jednomu jeho velkému saňovému psu. Ozvalo se zuřivé sklapnutí čelistí, Jana zděšeně vykřikla a muži se s hrozbami vrhli ke smečce.
Ale Kazan je všechny předešel. Rychlostí střely se jako šedá šmouha mihl kolem a už visel velkému psu na hrdle. Když ho odtrhli, byl pes mrtvý. Jana na to teď myslila, když robě kopalo Kazana do hlavy a čuchalo mu srst. ^"Hodný, milý Kazan," řekla něžně a sklonila tvář nízko k němu. "Jsme rádi, žes přišel, Kazane, protože dnes v noci budeme samy - Janinka a já. Tatínek odjel na stanici, a ty se o nás musíš postarat, dokud on je pryč." Pošimrala ho na nose konečkem svého dlouhého lesklého copu. To vždycky rozradostnilo maličkou, protože Kazan přes všechen svůj stoický klid musel zafrkat a někdy
i kýchl a zastříhal ušima. A i jemu se to líbilo. Miloval líbeznou vůni Janiných vlasů.
"A bojoval bys za nás, kdybys musel, viď?" pokračovala. Potom klidně vstala a dodala: "Musím zavřít dveře. Nechci, abys nám dnes zase utekl, Kazane. Musíš zůstat u nás."
Kazan odešel do svého kouta a lehl si. Právě tak, jako na temeni Sluneční skály, bylo to divné něco, co ho ten den tak zneklidňovalo, tak i tu ve srubu ho zneklidňovalo něco záhadného. Větřil ve vzduchu a snažil se vyzkoumat jeho tajemství. Ať to bylo co bylo, zdálo se, že to působí i na jeho paní, dělá ji to jinou. Ta zatím vyhledávala po srubu všechny možné věci a drobnosti a svazovala je do balíků. Pozdě večer, než si šla lehnout, přišla Jana k němu a na chviličku si k němu mazlivě schovala ruku. "Odcházíme odsud," zašeptala a v jejím hlase se chvělo cosi divného, cosi téměř jako vzlyk. "Jedeme domů, Kazane. Odcházíme odsud tam, kde žije jeho rodina - kde mají kostely, a města, a hudbu, a všechny krásné věci na světě. A vezmeme s sebou tebe, Kazane!" Kazan jí nerozuměl. Ale blažilo ho, že žena je tak blízko u něho a že na něj mluví. V takových chvílích zapomínal na Šedku. Pes, který v něm byl, převládl nad jeho čtvrtinou divoké krve, a tu náplni jeho světa byla jedině ta žena a dítě.
Ale když se uložila k spánku a ve srubu se rozhostilo úplné ticho, opět se ho zmocnil dřívější neklid. Vstal a tiše a opatrně přecházel po chatě, očichával stěny, dveře i věci, které jeho paní svázala do balíků. Z hrdla mu uklouzlo zdušené zakňučení. Jana je v polospánku zaslechla a zašeptala: "Buď zticha, Kazane.