Jdi spát- jdi spát-" Dlouho potom stál Kazan strnule uprostřed světnice, poslouchal a třásl se. A z velké dálky slabounce slyšel kvílivý hlas Šedky. Ale tentokrát to nebyl hlas stesku. Rozechvíval ho, vzrušoval. Běžel ke dveřím a kňučel, ale Jana tvrdě spala a neslyšela ho. Ještě jednou zaslechl to volání, pouze jednou. Potom noc ztichla. A Kazan se schoulil u dveří.
Tam ho Jana spatřila, dosud bdělého a dosud s ušima ve střehu, když se časně ráno probudila. Šla mu otevřít dveře a v tom okamžení byl pryč. Zdálo se, že se nohama málem ani nedotýká země, jak uháněl směrem ke Sluneční skále. Přes pláň viděl, že její korunu již zalévá zlatá záře.
Přiběhl k úzké točité stezce a chvatně vyběhl po jejích zákrutech nahoru.
Šedka nebyla na temeni, aby ho přivítala. Ale cítil ji a ve vzduchu byl i silný pach toho něčeho jiného. Svaly se mu napjaly, nohy strnuly. Hluboko v hrudi mu začalo rachotit tlumené vrčení. Už věděl, co je to divné neznámé, co ho ustavičně pronásledovalo a zneklidňovalo. Je to život. Něco, co žije a dýchá, vniklo do domova, který si spolu se Šedkou vyhledali.
Vycenil dlouhé tesáky a zlostné, vzdorné zavrčení mu odhrnulo pysk. Nohy jako struny, připraven ke skoku, krk a hlavu nataženou kupředu, blížil se k mezeře mezi dvěma balvany, kam minulý večer zalezla Šedka. Byla tam dosud.
A s ní tam bylo ještě něco jiného. Napětí v Kazanově těle ve chviličce povolilo. Hřebínek na zježeném hřbetě opadával, až se úplně srovnal. Uši se mu nachýlily kupředu, strčil hlavu a plece mezi oba balvany a jemně zakňučel. I Šedka zakňučela.
Kazan pomalu vycouval a otočil se čelem k vycházejícímu slunci. Potom si lehl tak, že svým tělem zahradil vchod do komůrky mezi balvany.
Šedka byla matkou.
Tragédie na Sluneční skále