Měkké kuličky, které se kolem něho motaly a válely a tulily se k jeho hnědavému kožichu, v mnohém Kazanovi připomínaly děťátko. Chvílemi vydávaly týž podivný
slabounký kvikot a potácely se na svých čtyřech nožičkácb právě tak bezmocně, jako se malá Janinka klátila na svých dvou. Nemazlil se s nimi, jako se s nimi mazlila Šedka, ale jejich dotyk i to dětské kňourání ho naplňovaly takovou rozkoší, že podobnou ještě v životě nezakusil. Měsíc visel přímo nad nimi a noc byla jasná téměř jako den, když se opět ubíral dolů, aby něco ulovil pro Šedku. Na úpatí skály před ním náhle odněkud vyrazil velký bílý králík a Kazan se za ním pustil. Pronásledoval ho asi půl míle, až v něm vlčí instinkt přemohl psa, a potom se marné honičky vzdal. Vysokou by snad byl uhnal, ale malou zvěř musí vlk lovit tak, jako ji loví liška, a začal se tedy plížit houštinami pomalu a tiše jako stín. Byl na míli od Sluneční skály, když mu dva rychlé skoky stačily, aby v zubech držel Šedčinu večeři. Pomalu klusal zpátky a chvílemi pouštěl velkého sedmilibrového sněžného králíka z tlamy, aby si odpočinul. Když došel na úzkou stezku, která vedla na vrchol Sluneční skály, ihned se zarazil. Na stezce bylo cítit čerstvou stopu cizích tlap. Králík mu vypadl z tlamy. Každičká žilka v jeho těle náhle oživla jako zelektrizovaná. Pach,

který ucítil, nebyl pach ani králičí, ani kuní, ani dikobrazí. Před ním vystoupil po stezce tesák a dráp. A tu z temene skály k jeho sluchu dolehly slabounké zvuky, na které se s příšerným zaskučením rozběhl nahoru. Když se přihnal na vrchol, spatřil v bílém světle měsíce výjev, při kterém na jediný krátký okamžik strnul.
Těsně na samém kraji svislého srázu, odkud se mohla zřítit padesát stop hluboko na kameny, bojovala Šedka na život a na smrt s obrovským šedivým rysem. Byla na zemi - a vespod - a pronikavý, strašlivý výkřik bolesti, který náhle zazněl, vyšel od ní. Kazan se letem hnal přes skálu. Jeho útok byl rychlý, tichý útok vlka, posílený větší odvahou, zuřivostí a strategií severského psa. Jiný severský pes by byl při takovém prvním útoku zhynul. Ale rys nebyl ani pes, ani vlk. Byl to "Mou-lí, Bleskurychlý", jak ho pojmenovali Sarsíové - nejhbitější tvor divočiny. Kazanovy tesáky, na palec dlouhé, se mu užuž bořily hluboko do krční žíly. Ale vtom se rys ve zlomku vteřiny převrátil jako obrovská měkká koule a Kazanovy zuby se zahryzly do masa na jeho šíji místo do krční žíly. A Kazan teď nebojoval s tesáky vlka ze své smečky ani s druhým severským psem. Bojoval s drápy - s drápy, které páraly jako dvacet nožů ostrých jak břitva a které nemohlo zadržet ani zakousnutí do chřtánu. Jednou zápasil s rysem chyceným v pasti a nezapomněl na lekci, kterou si z toho boje odnesl. Rval se, aby rysa stáhl k sobě dolů, a ne aby ho přitlačil na záda, jak by se byl snažil při boji s jiným psem nebo vlkem. Věděl, že ta zuřivá kočka, když leží na zádech, je nejvýše nebezpečná. Jediným trhnutím své silné zadní nohy by mu mohla rozpárat břicho.
Za sebou slyšel plakat a naříkat Šedku a věděl, že je strašlivě poraněná. Bylo v něm zběsilosti a síly za dva psy a prokousl kočce maso a kůži na hrdle, až mu zuby o sebe cvakly. Ale obrovský rys o chloupek unikl smrti. Aby se mu dostal až na krční žílu, bylo třeba, aby chňapl
znovu - a náhle Kazan ten smrtelný výpad učinil. To pro rysa znamenalo okamžik volnosti a právě v tom okamžiku se převrátil na záda a Kazan se mu zahryzl do hrdla
shora.