TEN DEN STŘEŽIL KAZAN TEMENO
Sluneční skály. Osud a strach z pánů a jejich hrubost mu až doposud zbraňovaly v otcovství, a byl z něho zmatený. Něco mu nyní říkalo, že patří na Sluneční
skálu, a ne do srubu. Volání, které k němu doléhalo
z dálky přes pláň, na něj již nepůsobilo tak silně. Se soumrakem vylezla Šedka ze svého kouta, s kňouravým
kňučením se přitočila k němu a něžně ho rafala do huňatého krku.
Odpověděl na to tak,Jak mu kázal odvěký instinkt jeho otců - něžně olízal Šedce tvář.
Potom Šedka rozevřela čelisti a zasmála se krátkým třaslavým oddychováním, jako kdyby byla uhnaná. Byla šťastná, a když ze slujky mezi balvany zaslechli slabounké fňukavé vrnění, zavrtěl Kazan ocasem a Šedka se chvatně vrátila k mláďatům.
Ten novorozenecký nářek a jeho účinek na Šedku byly první Kazanovou lekcí v jeho výchově k otcovství. Opět pud mu řekl, že Šedka s ním teď nemůže chodit dolů na lov- že musí zůstat na temeni Sluneční skály. A tak když měsíc vyšel, seběhl dolů sám a před rozedněním se vrátil s velkým bílým králíkem v tlamě. K tomu skutku ho ponoukla divočina v něm a Šedka žrala hltavě. Hned věděl, že nadále musí chodit každou noc lovit pro Šedku - a pro ty kňouravé tvorečky schované mezi oběma balvany.
Příští den ani přespříští nešel do srubu, ačkoli slyšel, jak ho volá hlas nejen ženy, ale i muže. Až pátého dne sešel
dolů a Jana i děťátko měly takovou radost, že žena ho objala a robátko ho kopalo a smálo se a Vřískalo na něj, kdežto muž stál ostražitě poblíž a pozoroval tyto jejich projevy náklonnosti pohledem, z něhož probleskoval nesouhlas.
"Já se ho bojím," řekl Janě snad už posté. "Kvůli těm očím, svítí mu jako vlkovi. Je ze zrádného plemene. někdy mě mrzí, že jsme ho vůbec vodili k nám domů." "Kdybychom ho nebyli přivedli - co by se bylo stalo - s naší maličkou?" připomněla mu Jana hlasem, který se trochu zajíkal.
"Na to jsem málem zapomněl," odpověděl jí manžel. "Kazane, ty lotře jeden, myslím, že tě vlastně mám taky rád."
Položil mazlivě ruku Kazanovi na hlavu. "Jsem zvědavý, jak se mu bude líbit tam u nás?" pokračoval otázkou. "Je odjakživa zvyklý na lesy. Bude mu to tam připadat strašně cizí."
"A já - jsem taky - odjakživa zvyklá na lesy," zašeptala Jana. "Proto asi Kazana tolik miluji - kromě tebe a maličké. Kazane - drahý milý Kazane!" Tentokrát Kazan cítil i větřil tu tajemnou změnu ve srubu silněji. Jana a její muž ustavičně hovořili o svých plánech, pokud byli spolu - a když byl muž pryč, hovořila Jana na maličkou a na něj. A kdykoli přiběhl do srubu v týdnu, který následoval, pokaždé byl neklidnější a neklidnější, až si nakonec muž té změny v jeho chování povšiml. "Myslím, že to ví," řekl jednou večer Janě. "Myslím, že ví, Že se chystáme odejet." Po chvíli dodal:
"Dnes řeka zase stoupala. Bude trvat ještě týden, než se budeme moci vydat na cestu, snad i déle." Téže noci měsíc zaléval temeno Sluneční skály zlatavým jasem a do té záře vyšla Šedka a za ní se batolila její tři štěňata.