A tu teprve Kazan spatřil rysovo strašlivé dílo. Šedka byla slepá - nikoli na den nebo na noc, ale slepá navždycky. Temnota, kterou nemůže rozptýlit žádné slunce, ji obestřela svým závojem. A možná onen živočišný pud, který často bývá podivuhodnější než lidský rozum, i tentokrát Kazanovi řekl, co se stalo. Věděl už totiž, že je bezmocná
- bezmocnější než ti tvorečkové, kteří ještě před několika
málo hodinami skotačili ve svitu měsíce. Celý ten den
zůstal blízko u ní.
Marně volala Jana ten den Kazana. Kdykoli její hlas


zalétl na Sluneční skálu, Šedka si ještě" víc přitulila hlavu ke Kazanovi a Kazan sklopil uši dozadu a olizoval jí rány. Na sklonku odpoledne opustil Kazan Šedku jen na tak dlouho, co by seběhl na úpatí stezky a přinesl nahoru toho sněžného králíka. Šedka pouze očichala srst i maso, ale k žrádlu se neměla.
Ještě o něco později ji Kazan přiměl, aby ho provázela ke stezce. Nechtěl již déle zůstat na vrcholu Sluneční skály, ani již nechtěl, aby tam zůstala Šedka. Krok za krokem ji odváděl po točité stezce dolů, pryč od jejích mrtvých štěňat. Dala si říci, aby se hnula z místa, jen když byl docela blízko u ní - tak blízko, že se mohla čenichem dotknout jeho zjizveného boku.
Konečně došli na ono místo stezky, kde musili s hrany skaliska seskočit na dálku nějakých tří nebo čtyř stop, a tam Kazan viděl, jaký úplně bezmocný tvor se stal ze Šedky. Snad dvacetkrát se s kňučením přikrčila, než se toho skoku odvážila, a pak skočila s nohama toporně napjatýma a svalila se Kazanovi pod nohy. Po té příhodě ji už Kazan nemusil tak důtklivě pobízet kupředu, protože ten pád jí vštípil nevývratné poznání, že je v bezpečí jedině tehdy, dotýká-li se čenichem boku svého druha. Když dorazili na planinu, poslušně ho následovala a klusala mu po boku, dotýkajíc se ramenem jeho kyčle. Kazan mířil do houštiny v řečišti bystřiny, vzdálené asi půl míle, a na té krátké cestě Šedka snad desetkrát klopýtla a upadla. A kdykoli upadla, pokaždé se Kazanovo poznání, jakou brzdou je slepota, trochu rozšířilo. Jednou vyrazil a rozběhl se za králíkem, ale neudělal ještě ani dvacet skoků, když se zarazil a ohlédl zpátky. Šedka se nepohnula ani o píď. Stála bez hnutí a větřila - čekala na něho! Plnou minutu Kazan stál a také čekal. Potom se k ní vrátil. Napotom se už vždycky vracel na místo, kde Šedku nechal, protože věděl, že ji tam jistě najde.
Celý ten den zůstali v houštině. Odpoledne zaběhl do srubu. Jana i její manžel byli doma a oba si hned všimli Kazanova rozervaného boku a podrásané hlavy a plecí.