Dým se pomalu rozptýlil. Vítr se znovu otočil a přinášel nyní od severozápadu chladný a svěží vzduch. První ze všech se zpátky do lesa, jehož už nebylo, opatrně odplížil rosomák, ale když z písčité výspy odcházeli Šedka s Kazanem, dikobrazi byli ještě stále svinuti do klubíčka. Pustili se proti proudu řeky, a než se snesla noc, měli od žhavého popela a hořících oharků rozbolavělé nohy. Měsíc byl tu noc divný a zlověstný, jako krvavá skvrna stříknutá na oblohu, a po dlouhé mlčenlivé hodiny se neozvalo ani zahoukání sovy, aby ohlásilo, že dosud existuje život tam, kde ještě včera byl ráj divoké zvěře. Kazan věděl, že není co lovit, a proto po celou noc putovali dál. S rozedněním dorazili k úzkému močálu táhnoucímu se podél břehu řeky. Tam si bobři vystavěli hráz a Kazan se Šedkou mohli přejít do zeleného kraje na druhé straně. Ještě další den a další noc putovali k západu, až došli do kraje hustě zarostlých močálů a lesů v Povodí. A zatímco Kazan a Šedka přicházeli od východu, od západu ze stanice Společnosti Hudsonova zálivu přicházel štíhlý snědý francouzský míšenec jménem Henri Loti, nejvyhlášenější lovec rysů v celém výsadním území Hudsonské společnosti.
Pátral po "znameních" a v Povodí jich nacházel hojnost. Byl to ráj zvěře a oplýval tisíci sněžných králíků. Proto tam byl hojný i rys a Henry si vystavěl svou loveckou boudu a potom se vydal zpátky na stanici, ,aby vyčkal, až napadne první sníh, a pak se tam vrátil se svým spřežením, zásobami a pastmi.
A od jihu se v touž dobu po kánoi i po stezkách pomalu nahoru prodíral mladý vědec zoolog, který sbíral materiál ke knize Rozumové myšlení divokých zvířat. Jmenoval se Pavel Weyman a měl domluveno, že část zimy stráví s míšencem Henrim Lotim. Přinášel si s sebou spoustu papíru, kameru a fotografii dívky. Jedinou jeho zbraní byl kapesní nůž. Kazan se Šedkou si zatím našli domov, který hledali, v husté slatině asi pět nebo šest mil od srubu, který si vystavěl Henri Loti.