vedla Kazana. Jana se otočila a zamkla dveře u srubu a Kazan slyšel, jak jí v hrdle klokotá vzlykot, když spolu scházeli za mužem dolů k řece. Velká kánoe byla už naložená, připravená k odjezdu.
První nastoupila Jana s děťátkem. Potom, ještě stále s řemenem v ruce, si přitáhla Kazana úplně k sobě, až se o ni opíral celou vahou.
Když odrazili, zasvitlo slunce teple Kazanovi na hřbet, a Kazan zavřel oči a položil si hlavu Janě na klín. Její ruka mu měkce spočinula na pleci. Znovu slyšel ten zvuk, který muž nemohl slyšet, to zajíkavé vzlyknutí v jejím hrdle, když kánoe zvolna plula po proudu k lesnaté špičce vybíhající do řeky.
Jana zamávala rukou dozadu na srub, který právě mizel za stromy.
"Sbohem!" zvolala smutně. "Sbohem -" A pak si zabořila obličej hluboko na ňadra, až blízko ke Kazanovi a k děťátku, a zaplakala. Muž přestal pádlovat. "Snad nelituješ - Jano?" zeptal se. Klouzali volně po proudu právě kolem lesnaté špičky a ke Kazanovým nozdrám se donesl pach Šedky a vyburcoval ho. Z hrdla se mu vydralo tiché zakňučení. "Snad nelituješ - že odjíždíme?" Jana zavrtěla hlavou.
"Ne," odpověděla. "Jenomže jsem žila odjakživa tady - v lesích - a ty jsou - můj domov!" Lesnatá špička se svým bílým písčitým cípem byla již za nimi. Kazan stál strnule, oči upřené na výběžek. Muž na něho zavolal a Jana zdvihla hlavu. I ona uviděla tu špičku, a náhle jí pletený řemen vyklouzl z prstů a zvláštní světlo jí zazářilo v tmavých očích, když spatřila, co stojí na samém konečku toho bílého pruhu písku. Byla to Šedka.
Její slepé oči se obracely za Kazanem. Konečně Šedka, věrná Šedka, pochopila. Pach jí řekl, co její oči nemohly uvidět. Kazan a pach člověka jsou spolu. A odcházejí - odcházejí - odcházejí -
"Podívej se!" zašeptala Jana. Muž se ohlédl.
Šedka stála předními tlapkami ve vodě. A tu, jak proud volně unášel kánoi dál a dál, usedla na zadní nohy, zdvihla hlavu ke slunci, které nemohla vidět, a vyslala své poslední táhlé kvílivé voláni po Kazanovi. Kánoe se zakymácela. Vzduchem proletěla hnědavá šmouha - a Kazan byl pryč.
Muž sáhl dopředu pro pušku. Janina ruka ho zadržela. Byla v tváři jako plátno.
"Nech ho jít, ať se k ní vrátí! Nech ho jít - nech ho jít!" volala. "To je jeho místo - u ní." A když Kazan doplaval ke břehu, otřepal si z huňatého kožichu vodu a naposledy se zadíval za ženou. Kánoe pomalu uplouvala za první zákrut. Ještě chvilečku a zmizela.
Šedka zvítězila.