"Měl v té rvačce namále," řekl muž, když ho prohlédl. "Byl to buď rys, nebo medvěd. To by jiný vlk nedokázal."
Půl hodiny se jím Jana obírala, celou dobu na něj mluvila a laskala ho svýma hebkýma rukama. Omyla mu rány teplou vodou a pak mu je namazala hojivou mastí a Kazana opět pojala ona stará poklidná touha zůstat na-vždycky u ní a nikdy se už nevrátit do lesa. Hodinu ho nechala ležet na lemu své sukně s čenichem opřeným o její nohu, mezitím co šila něco na děťátko. Potom vstala, aby uchystala večeři, a Kazan se zdvihl - trochu lopotně - a šel ke dveřím. Šedka a šero noci volaly a na to volání odpověděl poklesnutím plecí a svěšením hlavy. Dřívější vzrušení z něho bylo totam. Číhal na vhodnou příležitost a pak vyklouzl ze dveří.
Měsíc již vyšel, když se opět přidružil k Šedce. Přivítala jeho návrat slabým radostným zakňučením a mazlivě se k němu třela svou slepou tváří.
Přes svou bezmocnost vypadala šťastnější než Kazan při vší své síle.
Od té chvíle se ve dnech, které následovaly, odehrával poslední velký boj mezi věrností k slepé a oddané Šedce a mezi věrností k mladé ženě. Kdyby Jana byla věděla, co to nyní leží v houštině, kdyby byla jen jednou viděla to ubohé stvoření, pro které Kazan teď znamenal všechen život - slunce, hvězdy, měsíc a potravu - byla by Šedce pomohla. Ale takto se pokoušela vábit Kazana do srubu stále víc a víc a pomaličku vítězila. Konečně nadešel ten velký den, osm dní po boji na Sluneční skále.
Dva dny předtím zavedl Kazan Šedku na lesnatou špičku v ohbí řeky a tam ji nechal také minulý večer, když šel do chaty.
Tentokrát mu k obojku připjali silný pletený řemen a uvázali ho ke skobě v roubené stěně. Jana a její muž vstali nazítří ráno ještě před rozedněním. Slunce právě vycházelo, když všichni vyšli ven. Muž nesl děťátko a Jana.