pokud neutíkal tuze rychle. Běžela po jeho boku, dotýkajíc se ho plecí nebo čenichem, a Kazan se naučil nehnat se skokem, nýbrž klusat. Velmi brzy poznal, že pro Šedčiny tlapky musí volit nejschůdnější stezky. Když přišli k místu, které musili zdolat skokem, strčil do Šedky čenichem a zakňučel, a Šedka se zastavila, nastražila uši a - poslouchala. Potom Kazan skočil a Šedka porozuměla, jakou vzdálenost má překonat. Vždycky skočila o kus dál, což byla chyba prospěšná. Po jiné stránce, a to způsobem, který jim měl v budoucnu mnohokrát dobře posloužit, se ponenáhlu stala platnější pomocnicí Kazanovou, než byla dříve. Čich a sluch u ní plně zaujaly místo zraku. Každým dnem se u ní tyto smysly vyvíjely víc a víc a zároveň se u obou také vyvíjela ona němá řeč, kterou mohla Kazanovi sdělovat, co čichem nebo sluchem objevila. Kazan si osvojil podivný zvyk vždycky se na Šedku zahledět, kdykoli se zastavili, aby naslouchali nebo větřili.
Po boji na Sluneční skále zavedl Kazan svou slepou družku do husté skupinky smrků a balzámových jedlí dole u řeky a tam zůstali až do začátku léta. Celé týdny chodil Kazan den co den ke srubu, kde dříve bývala Jana a děťátko - a muž. Dlouho tam chodil pln naděje a vždycky pátral ve dne jako v noci, nespatří-li tam nějakou známku života. Ale dveře nebyly nikdy otevřené. Prkna a zápory na zabedněných oknech zůstávaly stále netknuté. Z hliněného komína nikdy nevystupoval pramínek kouře. Cestička začala zarůstat trávou a šlahouny plevele. A onen pach, pokud tam Kazan mohl nějaký vůbec ještě vycítit - pach člověka, té ženy a děťátka - ustavičně slábl a slábl.
Jednoho dne našel pod jedním ze zatarasených oken droboučký dětský mokasínek. Byl starý a unošený a od sněhu a deště zčernalý, ale Kazan si k němu lehl a dlouho tak zůstal ležet, zatímco malá Janinka - tisíce mil daleko - si hrála s podivnými hračkami civilizace. Potom se vrátil k Šedce pod husté smrky a balzámové jedle. Srub byl jediné místo, kam s ním Šedka nikdy nešla.