Slyšeli již vzdálené hučivé burácení požáru. Před ním prchala všechna zvěř. Losi, sobi a jeleni se vrhali do hluboké vody obou řek a plavali do bezpečí na protějším břehu. Na bílý písčitý výběžek se těžce vyvalila velká černá medvědice s dvěma medvíďaty, a i ta medvíďata se pustila do vody a snadno přeplavala. Kazan je pozoroval a kňučel na Šedku.
A pak se na bílý písčitý jazyk hrnula ostatní zvířata, která se bála vody stejně, jako se jí bála Šedka: velký tučný dikobraz, mrštná malá kuna, rosomák, který čenichal v povětří a kňoural jako dítě. Zvířat, která neuměla nebo nechtěla plavat, bylo na počet třikrát víc než těch druhých. Stovky malých hranostajů se hemžily po celém břehu jako myši a jejich pištivé hlásky ustavičně kvikaly; lišky pobíhaly hbitě po březích a


hledaly nějaký strom nebo vyvrácený kmen, který by jim posloužil jako most přes vodu; rys zlostně vrčel čelem k ohni. A Šedčino rodné plemeno - vlci - se neodvažovali šlápnout hlouběji než ona.
Zmáčený, že z něho jen crčela voda, udýchaný a napůl udušený horkem a kouřem, přiběhl Kazan po bok k Šedce. Nablízku jim zbývalo pouze jediné útočiště, a to byla ta písečná výspa. Vybíhala asi na padesát stop do řeky. Chvatně k ní vedl svou slepou družku. Když hustým mlázím docházeli k řečišti, něco je oba zastavilo. K nozdrám se jim donesl pach nepřítele vražednějšího než oheň. Tu písečnou výspu si již zabral rys a krčil se na jejím nejzazším konci. Tři dikobrazové se dovlekli na samý kraj vody a leželi jako klubka a zježené ostny jim chřestily napětím. Rosomák prskavě syčel na rysa. A rys, s ušima sklopenýma dozadu, pozoroval Kazana a Šedku, kterak zahajují vpád na písečnou výspu. Věrná Šedka kypěla bojechtivostí a s vyceněnými tesáky poskočila po Kazanově boku kupředu na jednu čáru s ním. Kazan ji hněvivým chňapnutím zahnal zpátky a Šedka zůstala stát a jen se třásla a kňučela, zatímco on postupoval.