BYL LEDEN, KDYŽ VŮDCE ZE STANICE přivedl Pavla Weymana do srubu Henriho Lotiho v Povodí. Weymanovi bylo asi dva tři roky přes třicet a tak kypěl energií a životem, že si ho Henri od minuty oblíbil. Nebýt tomu tak, mohlo prvních pár dni ve srubu být velmi nepříjemných, protože Henri měl špatnou náladu. Vyprávěl o tom Weymanovi hned první večer, když spolu seděli u železného bubínku, do červena rozpáleného, a pokuřovali si z dýmky. "Je to zatra divná věc," pravil Henri. "Přišel jsem o sedm rysů v pastích - roztrhaní na cucky, jako kdyby nebyli nic víc než králíci rozsápaní liškou. Žádné zvíře - dokonce ani medvěd - ještě nikdy předtím nenapadlo rysa v pasti. To je ponejprv, co to v životě vidím. A jsou roztrhaní tak důkladně, že na stanici za ně nedají ani půl dolaru. Sedm kusů! - To je přes dvě stě dolarů, oč jsem už přišel! Dělají mi to dva vlci. Dva - to vím podle stop
— vždycky dva - a nikdy jen jeden. Sledují pásmo, kde
mám nakladené pasti, a žerou mi králíky, co chytím.
Nevšimnou si bobra, ani norka, ani hranostaje, ani kuny
— ale rysa? Sacré a klatě! Na toho se vrhnou a stáhnou
z něho kůži, jako člověk sčísne listí z větve. Zkoušel jsem už strychnin v jelením loji, a nalíčil jsem pasti a jámy, ale ne a ne je chytit! Vyženou mě odsud, jestli je nelapím, protože jsem si přinesl jenom pět dobrých rysů a sedm mi jich zničili oni."
Henriho bezradnost Weymana podpíchla. Patřil k onomu rostoucímu počtu přemýšlivých lidí, kteří jsou přesvědčeni, že plemenný lidský egoismus činí člověka slepým k mnoha podivuhodným faktům v živé přírodě. Hodil již rukavici - a to s logikou, která mu získala sluch celého národa - všem těm, kdo věřili, že
člověk je jediný živý tvor, jenž dovede rozumně uvažovat, a že zdravý úsudek a chytrost, projeví-li se u kteréhokoli jiného žijícího stvoření, jsou pouhý instinkt. Fakta, skrývající se za Henriho stýskavým vyprávěním, mu připadala významná, a hovořili o těch dvou divných vlcích až do půlnoci.