Bylo
to u velké vývrati nějakých deset patnáct stop vysoké, jejíž silné větve na jednom místě vytvořily jakousi jeskyni, ze tří stran uzavřenou téměř neprostupnými stěnami. Sníh byl udupaný šlápotami a kolem se povalovaly cáry králičí kůže. Henry zajásal.
"Tak je tedy máme - určitě máme!" zvolal.
Postavil stříšku pro návnadu, nalíčil past a rozhlédl se
bystře kolem. Potom Weymanovi vysvětlil svůj plán.
Chytí-li se rys a ti dva vlci ho sem přijdou rozsápat, boj se
odehraje v uzavřeném prostoru pod vyvrácenými stromy
a oba záškodníci budou musit projít tím jediným otvorem.
A tak Henry nastražil pět menších pastí a dovedně je
ukryl pod listím, mechem a sněhem; všechny byly dost
daleko od stříšky s návnadou, aby je chycený rys při svém
zmítání nemohl sklapnout. .
"Až se budou rvát, skočí vlk semhle a skočí tamhle - a zaručeně se chytí," řekl Henri. "Šlápne vedle jedné, vedle druhé, vedle třetí - ale do některé se určitě chytí." Téhož rána napadlo trochu sněhu a ten celou Henriho práci ještě zdokonalil, neboť zahladil všechny šlépěje a pohltil zrádný lidský pach.
Tu noc přešli Kazan a Šedka ve vzdálenosti necelých sto stop od vývratě a Šedčin ostrý čich vycítil ve vzduchu něco divného a znepokojivého. Upozornila Kazana tím, že se mu přitiskla ramenem k rameni, a potom v pravém úhlu odbočili a drželi se po větru od pásma pastí. Po dva dny a tři studené hvězdnaté noci se u vývrati neudalo nic. Henri věděl proč asi a vysvětlil to Weymanovi. Rys je lovec jako on, a má taky svou loveckou trať, kterou projde asi jednou za týden.