Vždycky spolu

"Je to jeden velký vlk a jeden menší," pokračoval Henri. "A do rvačky s rysem se vždycky pustí ten velký. To vidím podle sněhu. Mezitím co ten bojuje, menší vlk vyšlape ve sněhu mnoho stop právě z dosahu rysa a potom když rys podléhá nebo už dodělal, přiskočí a pomáhá ho rvát na kusy. To všechno vím podle sněhu. Jenom jednou jsem viděl, kde se ten menší vrhl do zápasu společně s tím druhým, a tehdy bylo kolem plno krve a nebyla to krev rysí. Stopoval jsem ty ďasy podle těch krůpějí celou míli."
Ve dvou následujících týdnech našel Weyman mnoho, co mohl přidat k materiálu, který sbíral ke své knize. Neuplynul ani den, aby někde v pásmu Henriho nalíčených pastí nespatřili stopy těch dvou vlků, a Weyman si všiml - jak mu Henri už vyprávěl - že jejich stopy vedou vždycky dvojitě vedle sebe, spolu, a nikdy jednoduše nebo zvlášť.
Třetího dne přišli k pasti, v níž uvázl rys, a při pohledu 'na to, co z něho zbylo, Henri klel jak francouzsky, tak anglicky, až byl v obličeji celý modrý. Rys byl tak rozervaný, že kožešina byla prakticky bezcenná. Weyman viděl, kde menší vlk seděl na zadku a čekal, mezitím co jeho druh dávil rysa. Neřekl Henrimu všechno, co si myslil. Ale další dny, které následovaly, ho čím dál tím víc přesvědčovaly, že nalezl vskutku dramatický exemplární doklad pro svou teorii. Za onou záhadnou tragédií, která se odehrávala na pásmu nalíčených pastí, se tajil rozum.
Proč ti dva vlci netrhají bobra, hranostaje ani kunu? Proč jejich nesmiřitelná zášť stíhá jedině rysa? Weyman pocítil vzrušení. Miloval divoká zvířata a z toho důvodu nikdy nenosil pušku. A když viděl, jak Henri na
oba ty záškodníky líčí otrávenou návnadu, otřásl se, a když den po dni viděl, že otrávená vnadidla zůstávají netknutá, radoval se z toho. Něco v jeho vlastní bytosti sympatizovalo s hrdinným lupičem, který řádí na pásmu pastí a nikdy se nevyhne boji s rysem. Každý večer si ve srubu zapisoval své myšlenky i objevy toho dne učiněné.
Jednoho večera se zčistajasna obrátil k Henrimu. "To vám to nikdy nepřijde líto, Henri, zabíjet tolik divokých zvířat?" zeptal se. Henri na to otevřel oči a zavrtěl hlavou. "Já jich už zabil tisíce a tisíce," odpověděl. "A tisíce jich ještě zabiju."
"A v téhle severní končině Ameriky je dalších dvacet tisíc právě takových, jako jste vy - a všichni zabíjíte. Zabíjíte už celá staletí, a přece nemůžete život divočiny vyvraždit. Dalo by se říci, že to je válka mezi člověkem a zvířetem. A kdybyste se mohl za pět set let ode dneška sem vrátit, Henri, ještě pořád byste tady našel divoký život. Skorem celý ostatek světa se mění, ale nemůžete změnit tyhle málem neproniknutelné tisíce čtverečních mil hor a slatin a lesů.
Sem se železnice nedostanou a já pro svou osobu za to děkuju pánubohu. Vezměte si například všechny ty obrovské prérie na západ odsud. A vidíte, staré buvolí stezky jsou tam ještě pořád jasné jak na talíři - a přece tam všude vyrůstají města i vesnice. Slyšel jste někdy o North Battlefordu?"