kniha o psovi

Zpod hlubokého vývratu vylezla velká kuna s očička-má jako korálky a s vyhublým břichem a zarazila se s tlapkami na karmínové stužce.
Tentokrát to byla kuna, co znovu vytáhlo Kazana z jeho úkrytu pod nízkým smrčím. Ve svitu měsíce se odehrál ostrý rychlý boj - zlostné zavrčení a škrábnutí, takřka , kočičí bolestný skřek, a v útěku zapomněla kuna na všechen hlad. Kazan se vrátil k Šedce s podrásaným a krvácejícím čenichem. Šedka mu nos soucitně olízala, zatímco Kazan strnule stál a poslouchal. Liška, upozorněna hlukem bitky, chvatně prchala po větru od místa srážky. Nebyla bojovník, nýbrž vrah, který zabíjí zákeřně zezadu, a za chvíli také skočila na sovu a pro tu půllibru masa schovanou v kupě peří ji roztrhala na kousíčky.
Nic však nemohlo odehnat tu drobnou loupeživou čeládku divočiny - hranostaje. Ti by byli proklouzli pod nohama i člověku, aby se dostali na teplé maso a krev čerstvě zabitého losa. Kazan je zběsile honil. Byli na něho tuze rychlí, v tom měsíčním světle spíš jako šalebné záblesky než živí tvorové. Podhrabávali se pod mrtvolu starého losa a čile žrali, zatímco Kazan běsnil a nabíral si do tlamy jen samý sníh. Šedka seděla pokojně na zadku. Malí hranostajové ji nijak nerozčilovali, když si to Kazan po chvíli uvědomil, udýchaný a vyčerpaný se svalil vedle ní. Dlouhou dobu potom neporušil klid noci téměř ani hles. Jednou se ve velké dálce ozval hlas vlka a občas, jako by to mrtvé ticho odměřovala, z hnízda ve vrcholcích smrků sněžná sova zahoukala svůj příšerný protest, mrazící krev
v těle.
Měsíc stál přímo nad starým losem, když Šedka zvětřila první skutečné nebezpečí. Okamžitě dala Kazanovi patřičnou výstrahu a otočila se čelem ke krvavé stopě;
pružné tělo se jí třáslo, v třpytu hvězd se zaleskly tesáky,
v hrdle jí zakloktalo nevraživé zaskučení.
Takovou výstrahu dávala Kazanovi jedině před jejich
úhlavním nepřítelem, rysem - oním strašlivým rváčem,
který ji kdysi dávno oslepil v té bitvě na Sluneční skále.

Kazan se skokem postavil před ni připraven k boji, ještě dříve než zvětřil pach toho šedivého, krásného, smrtonosného tvora, ploužícího se po červené stopě k nim. Vtom přišlo vyrušení. Z dálky jedné míle se osamoceně rozlehlo jediné zavytí, divoké a táhlé. Tu byl konečně hlas pravého pána divočiny - vlka. Byl to hlas hladu. Byl to hlas, který člověku zrychloval běh krve v žilách, který v mžiku stavěl losa i jelena na nohy,
roztřesené na všech údech - hlas, který se jako píseň nesl slatinou a lesem i přes zasněžené hřebeny, až se jeho nejslabší ozvuky rozvlnily do hvězdné noci na míle daleko a široko.
Rozhostilo se ticho a v tom děsivém zmrtvění noci stáli Kazan a Šedka bok po boku čelem k onomu hlasu, a odezvou na ten hlas se v jejich nitru odehrávala podivná a tajuplná proměna - neboť co slyšeli, nebyla výstraha ani hrozba, nýbrž Volání bratrstva. Kdesi tam v dálce, za tím rysem i liškou a kunou, byli tvorové jejich plemene, smečka divokých vlků, pro niž právo na všechno maso a krev bylo společné - v níž se projevovala ona divoká pospolitost pustiny, bratrstvo



vlků. A Šedka přisedla vztyčeně na zadek a vyslala odpověď onomu hlasu - táhlý vítězný tón, který jejím hladovým bratřím říkal, že na konci stezky čekají hody. A rys se mezi tím dvojím zavoláním odplížil do širé a měsícem zalité rozlohy lesů.