KAZAN A ŠEDKA BYLI STO ČTYŘICET HODIN
bez potravy. Pro Šedku to znamenalo palčivou
nepříjemnost, rostoucí slabost. Pro Kazana to bylo mření hlady. Šest dní a šest nocí půstu se jim vykreslilo na žebrech a promáčklo jim do slabin hluboké jámy. Kazan | měl červené oči, a když se díval ven do bílého dne, zúžily |
se mu na pouhé škvíry. Tentokrát ho Šedka následovala, když vyšel ven na tvrdý sníh.
Dychtivě a plni naděje se pustili v třeskutém mrazu do slídění. Zahnuli za roh kolem vývratu, kde vždycky bývali králíci. Nyní tam však nebyly ani stopy, ani pach. Klusali dál podkovovitým obloukem celou slatinou a jediný pach, který nabrali, byl pach sněžné sovy, usazené vysoko ve smrku. Doběhli až k požářišti, obrátili se nazpátek a slídili zase po protější straně slatiny. Na té straně byl táhlý hřeben. Vylezli na něj a z jeho temene se rozhlíželi po světě ochuzeném o veškerý život. Bez ustání nabírala Šedka vzduch, ale pořád nedávala Kazanovi vytoužené znamení. Kazan stál na temeni hřebene a těžce popadal dech. Jeho houževnatá odolnost byla tatam. Při návratu přes slatinu zavadil o překážku, kterou se pokusil zdolat skokem, a převalil se přes ni. Ještě hladovější a slabší se vrátili pod vývrat. Noc, která se snesla, byla jasná a třpytila se hvězdami. Opět slídili po slatině. Nikde se nic nehýbalo - kromě jediného dalšího tvora a to byla liška.
Instinkt jim říkal, že je marné se za ní pouštět. A právě v té chvíli se Kazanovi znovu vybavila stará vzpomínka - chata. Chata pro něho vždycky znamenala dvě věci - teplo a potravu. A daleko za hřebenem byl ten srub, kde spolu se Šedkou tenkrát vyli na pach smrti. Nevzpomněl na člověka - ani na ono tajemství, na které tenkrát vyl. Vzpomínal jenom na srub - srub až dosud vždycky znamenal potravu. Zamířil rovnou cestou k hřebenu a Šedka ho provázela. Přešli přes hřeben i vypálený úhor za ním a vběhli na kraj druhé slatiny. Kazan nyní slídil bez zájmu. Hlavu měl hluboce svěšenou. Huňatý ocas se mu vláčel sněhem. Měl v hlavě jen ten srub - jedině ten srub. Byla to jeho poslední naděje. Ale Šedka byla ještě stále čilá a nabírala vítr a zdvihala hlavu, kdykoli se Kazan zastavil a čichal svým pro-stydlým čenichem ve sněhu.
Konečně se dočkali - pach! Kazan klusal po jedné zastávce dál, ale zarazil se, když poznal, že Šedka neběží