Potom prožívali dny a týdny, které vyznačily zimu roku devatenáct set deset jako jednu z nejstrašlivějších v celé historii kanadského Severu - onen jediný měsíc, v němž život jak divokých zvířat, tak i člověka visel na vlásku a kdy zima, hlad a mor vepsaly do života obyvatel lesů kapitolu, které nebude zapomenuto ještě po kolik příštích pokolení.
Pod jedním vývratem v slatině našli Kazan a Šedka přístřeší. Bylo to malé útulné doupě, dokonale chráněné před sněhem i větrem. Šedka je ihned zabrala. Rozplácla se pohodlně na břicho a prudce oddychovala, aby Kazanovi ukázala svou spokojenost a radost. Příroda opět držela Kazana blízko po jejím boku. Vyvstala mu vidina, neskutečná a jako ve snu, vidina oné divuplné noci pod hvězdami - dávné, pradávné, jak mu

připadalo - kdy bojoval s vůdcem vlčí smečky a kdy se k němu mladá Šedka po jeho vítězství přitočila a stala se jeho družkou.
Ale tentokrát nebylo v měsíci říje žádného štvaní srn nebo sobů, ani se nepřidávali k nějaké divoké smečce. Pro Šedčinu slepotu se živili hlavně králíky a lesními koroptvemi. Ty mohl Kazan lovit sám. Šedčiny nevidomé oči byly teď už nadobro zarostlé srstí. Přestala už truchlit, mnout si oči prackami, ani už nekňučela po slunci, po zlatovém měsíci a po hvězdách. Ponenáhlu začala zapomínat, že to všechno vůbec kdy viděla. Uměla už také běhat po Kazanově boku rychleji, čich a sluch jí podivuhodně zbystřely. Soba dovedla zvětřit na dálku dvou mil a přítomnost člověka dokázala vycítit na vzdálenost ještě větší. Za jedné tiché noci uslyšela na půl míle daleko šplouchnutí pstruha. A jak se u ní ty dva smysly - čich a sluch - stále víc a víc zbystřovaly, u Kazana tytéž dva smysly maličko otupovaly. Začínal se spoléhat na Šedku. Naznačovala mu úkryt koroptve až na padesát metrů od směru jejich cesty. Při společných lovech byla nyní vůdcem ona až do okamžiku, kdy zvěř našli. A stejně jako se jí Kazan naučil důvěřovat při lovu, tak začal instinktivně dbát i jejích výstrah.
Jestliže Šedka rozumově usuzovala, pak jistě v tom smyslu, že bez Kazana by zahynula. Tu a tam se usilovně snažila chytit koroptev nebo králíka,
ale nikdy se jí to nepodařilo. Kazan pro ni znamenal život. A jistě se
chtěla - jestliže rozumově uvažovala - udělat svému druhovi
nepostradatelnou.
Slepota ji učinila odlišnou, než jakou by bývala jinak. Opět jí příroda
slibovala mateřství. Ale na rozdíl od toho, jak by si byla počínala
v šíru a vidomá, nestranila se stále víc a víc Kazana, když čas pomalu
uplýval. Bylo již jejím zvykem, na jaře a v létě jako v zimě, schoulit
se co nejblíž ke Kazanovi a ležet s tou svou krásnou hlavou položenou
na jeho šíji nebo hřbetu. Zavrčel-li na ni Kazan, ne-chňapla po
něm oplátkou, nýbrž přikrčila se, jako by byla


dostala ránu.