Kazan a Šedka našli jen málo čerstvých stop, a když hodinu marně lovili, vrátili se do svého doupěte. Kazan před dvěma nebo třemi dny po psím zvyku zahrabal půlku králíka a teď si ji zpod sněhu vyhrabali a nakrmili se zmrzlým masem.
Celý ten den se ochlazovalo - stále přituhovalo. Následující noc byla bezmračná, ozářená bělostným měsícem a jiskřivými hvězdami. Teplota klesla o dalších pět stupňů
100
101
a nikde se nic nehýbalo. Za takových nocí pasti nikdy ne-sklapávaly, protože i zvířata s hustou kožešinou - norek, hranostaj a rys - ležela schoulená v děrách a doupatech, které si vyhledala. Ani rostoucí hlad nebyl dost nutkavý, aby Kazana a Šedku dokázal vyhnat zpod jejich vývratu.
Ani nazítří třeskutý mráz sebemíň nepovolil a k polednímu se Kazan vydal na lov uhnat něco na zub a Šedku nechal v pelechu pod vývratem. Pro ty tři čtvrtiny psí krve v žilách potřeboval Kazan potravu nutněji než jeho družka.
Příroda vybavila vlčí plémě větší odolností proti hladovění a za normální teploty by Šedka byla vydržela bez potravy čtrnáct dní. Při padesáti stupních pod nulou mohla žít týden, snad i deset dní. Uplynulo teprve třicet hodin od chvíle, kdy pozřeli poslední zbytek zmrzlého králíka, a Šedka docela spokojeně zůstala v jejich útulném závětří.
Ale Kazan měl hlad. Vydal se na lov proti větru a mířil k vyhořelé pláni. Očichával každý vývrat, ke kterému přišel, a bedlivě pátral v houštinách. Napadla slabá vrstva sněhu ostrého jak jehličky a v té našel - od jejich vývratu až po spálenou pláň - jenom jedinou stopu a to byla stopa hranostaje. Pod jedním vývratem zvětřil čerstvý pach králíka, ale tam byl králík před ním právě tak bezpečný jako koroptve ve stromech a po hodině marného hrabání a hryzáni se vzdal pokusu se na něj dostat. Strávil na lovu tři hodiny, než se zase vrátil k Šedce. Byl vyčerpaný. Šedka, vedena divokým pudem, si svou sílu a energii šetřila, kdežto Kazan svou rezervu sil spaloval, a měl nyní ještě větší hlad než předtím. Té noci se na oblohu opět vyhoupl jasný a zářivý měsíc a Kazan se znovu vydal na lov. Vybízel Šedku, aby šla s ním, venku před vývratem ji volal kňučením - dvakrát se pro ni dokonce vrátil - ale Šedka složila uši nazad a odmítala se hnout. Teplota zatím klesla na padesát nebo pětapadesát stupňů pod nulou a zároveň s ní začal od severu vát stále rostoucí vítr a měnil noc v prostředí,
v jakém by se lidský život nebyl mohl udržet ani hodinu. S půlnocí se Kazan zase vrátil pod vývrat. Vichr sílil. Začal nad slatinou kvílet své teskné melodie a potom propukal v zuřivé nápory ječivé meluzíny, přerušované chvílemi ticha. To byly první výstrahy došlé z ohromných pustin, které se prostíraly mezi posledními pásmy lesů a polárním kruhem. S ránem se vichřice od severu rozběsnila v bouři v plné své
zuřivosti a Šedka s Kazanem se choulili těsně k sobě a třásli se a poslouchali její řev nad vývratem. Jednou Kazan vystrčil hlavu a plece z úkrytu pod padlými stromy, ale bouře ho zahnala zpátky. Všechno, co v sobě mělo život, si vyhledalo přístřeší podle svých zvyků a instinktu. Kožešinová zvěř, jako norek a hranostaj, byla nejbezpečnější, protože patřila k druhu, který v teplejší době lovil do zásoby a potravu si zahrabával do země. Vlci a lišky si vyhledali vývraty a skalní úkryty. Pernatá zvěř s výjimkou sov, které byly z desetiny tělo a z devíti desetin peří, se zavrtala pod závěje nebo si našla útulek v hustém smrčí. Největší zhoubu znamenala bouře pro živočichy kopytnaté

a parohaté. Jelen, sob ani los si nemohli zalézt pod vývrat nebo se vplazit mezi balvany. Nejlepší, co mohli udělat, bylo lehnout si do závětří za sněhovou závějí a nechat se vysoko zapadat ochrannou vrstvou sněhu. Ale ani tak nemohli ve svém útulku zůstat dlouho, protože musili žrát. Osmnáct hodin ze čtyřiadvaceti se musil los pást, aby se přes zimu udržel naživu. Jeho velký žaludek vyžadoval množství potravy a zabralo mu většinu času, než s vršků křovin oškubal ty tři čtyři věrtele výhonků, které potřeboval denně. Sob vyžadoval téměř stejně tolik - jelen z těch tří nejméně. A bouře zuřila celý ten den, a ještě druhý, a ještě třetí - celé tři dny a tři noci - a třetího dne a noci s sebou přinesla sníh bodavý jako jehličky, kterého na rovině napadlo na dvě stopy vysoko a v závějích na osm až deset. Byl to známý indiánský "těžký sníh", jak jej domorodci nazývali - sníh, který ležel na zemi jako olovo a svou vahou dusil koroptve a králíky po tisících. Čtvrtého dne od propuknutí bouře se Kazan a Šedka vyhrabali zpod vývratu. Vítr již ustal - ani již nepadal sníh. Celý svět ležel pod jednolitým bílým kobercem a mrzlo, až praštělo.
Zhoubná epidemie vykonala svou zkázu mezi lidmi. A nyní nastaly dny hladomoru a smrti pro divokou
zvěř.