Svým teplým jazykem vylizovala zmrazky, které Kazanovi ulpěly na dlouhých chlupech mezi prsty. Když si jednou do tlapy zarazil třísku, celé dny mu ošetřovala nohu.
Slepota způsobila, že se Kazan stal pro její život naprosto nezbytným - a ona zase, po jiné stránce, se stávala čím dále tím nezbytnější Kazanovi.
Byli ve svém domově na slatině šťastni. V okolí byla hojnost drobné zvěře a pod vývratem bylo teplo. Zřídkakdy vycházeli na lov za obvod slatiny. Daleko mimo ni na vzdálenějších pláních a pustých hřebenech občas slýchali hlasy vlčí smečky sbírající se k honbě za kořistí, ale to volání je již nevzrušovalo a nebudilo v nich touhu připojit se k štvanici.
Jednoho dne se pustili dál k západu než obvykle. Vyšli ze slatiny, překročili pláň, přes kterou se minulý rok přehnal požár, vystoupili na hřeben a seběhli na další rovinu. Dole se Šedka zarazila a začala větřit. V takových chvílích ji Kazan vždycky pozoroval a čekal dychtivě a neklidně, byl-li pach tuze slabý, aby ho mohl sám pochytit.
Ale tentokrát ho pochytil ostře a hned věděl, proč Šedka přitiskla uši k hlavě a proč jí zadní nohy ochably. Při pachu zvěře by byla strnula a zostražitěla. Ale nebyl to pach zvěře.
Byl to lidský pach a Šedka ucouvla plíživě za Kazana a zakňučela. Několik minut tak stáli bez hnutí a bez hlesu a potom Kazan vykročil první a klusali spolu dál. Klusali ani ne celých tři sta metrů, až přišli k husté skupině zakrslých smrků a téměř vběhli do indiánského stanu, zapadaného sněhem. Byl opuštěný. Život a oheň tam nebyly už dlouhou dobu. Ale právě ze stanu je ovanul ten lidský pach. S nohama topornýma a hřbetem vzrušeně napjatým se Kazan přiblížil ke vchodu do stanu. Nahlédl dovnitř.
Uprostřed stanu na zuhelnatělých oharcích z vyhaslého ohně ležela roztrhaná pokrývka - a v té pokrývce bylo zabaleno tělíčko indiánského děcka. Kazan dobře viděl
ty nožičky v malinkých mokasínech. Ale smrt tam pobývala již tak dlouho, že její přítomnost už skorem ani necítil. Ucouvl od vchodu a spatřil Šedku, jak opatrně očichává kolem dokola dlouhou hromadu podivného tvaru, zavátou sněhem.
Obešla ji už třikrát, ale nikdy se k ní nepřiblížila víc, než jak daleko by mohl člověk dosáhnout hlavní pušky. Na konci své třetí obchůzky si sedla na zadek a Kazan přistoupil až blízko k hromadě a čichal. Pod tím sněhovým kopečkem, stejně jako ve stanu, byla smrt. Odplížili se, uši přilepené naplocho k hlavě a ocas svěšený, až se vláčel ve sněhu, a klusali pryč a nezastavili se, dokud nedorazili do svého domova na slatině. I tam ještě Šedka větřila hrůzu morové epidemie a svaly se jí škubaly a třásly, i když už ležela přitulená ke Kazanovu boku. Té noci měl velký bílý měsíc kolem dokola nachovou obrubu. To znamenalo mráz - tuhý mráz. Epidemie vždycky přicházela v čas nejsilnějšího mrazu - čím níž klesl teploměr, tím strašlivější natropila spoušť. Tu noc teplota ustavičně klesala a rostoucí mráz pronikal i do nejzazšího kouta pod vývratem a přitulil Kazana a Šedku ještě blíž k sobě.
S rozbřeskem, který se ukázal asi kolem osmé hodiny, se Kazan a jeho slepá družka vydali ven na denní světlo. Bylo čtyřicet stupňů pod nulou. Kolem nich praštěly stromy s takovým rachotem, jako by někdo střílel z pistole. V nejhustší smrčině se choulily koroptve jako kulaté chumáče peří. Sněžní králíci se zahrabali hluboko pod sníh nebo až do nejvzdálenějších skulin pod největšími vývraty.