se dal na ústup. A jak šel, při každém kroku pod ním podklesával jeden bok. Šlachu na levé noze měl napůl překousnutou.
Ačkoliv Šedka neviděla, zdálo se, že si uvědomuje, co se stalo. Opět byla vlkem ze smečky - se vší bývalou vlčí strategií. Kazan, dvakrát odražený parohem starého losa, byl již chytřejší, než aby ho znovu otevřeně napadl. Šedka odklusala za losem, ale Kazan se chviličku zdržel pozadu, jen co by hladově schlamstl několik soust krví prosáklého sněhu.
Potom se rozběhl zase za Šedkou a klusal těsně po jejím boku, asi padesát metrů za losem. Ve stopě bylo teď víc krve - celá souvislá rudá stužka. Po čtvrt hodině se los opět zastavil a otočil se, svou mohutnou hlavu skloněnou. Oči měl rudé. Krk i plece jevily jistou skleslost a nehlásaly již déle nezdolného bojovného ducha, který v něm planul bezmála dvacet let. Nebyl již vládcem divočiny kolem sebe; nebylo již vzdorné vyzývavosti v držení jeho skvělé hlavy ani jiskry dychtivého žáru v jeho krví zalitých očích.
Jak dýchal, vydával sípavé zvuky, které mluvily řečí stále zřetelnější a zřetelnější. Lovec by byl věděl, co to znamená. Hrot parohu mladšího jelena, ostrý jako dýka, zajel hluboko a plíce vypovídaly starému losovi službu. Nejednou již slyšela Šedka ten zvuk, když v mládí začala lovit se smečkou, a věděla své. Pomaličku počala kolem raněného monarchy prérie kroužit ve vzdálenosti asi dvaceti metrů. Kazan se jí držel po boku.
Jednou - dvakrát - dvacetkrát obešli v tom pomalém kruhu a s každou otáčkou, kterou dokončili, se otočil i starý los a dýchal stále tíž a tíž a hlava mu klesala pořád níž. Přišlo poledne a po něm se dostavil tužší mráz druhé poloviny dne. Ze dvaceti kol se stalo sto - dvě stě - a víc. Sníh pod Šedčinýma a Kazanovýma nohama na kruhové dráze, kterou opisovali, pomalu ztvrdl. Pod široce rozkročenými kopyty starého losa nebyl sníh již bílý, nýbrž rudý.
Tato nikým neviděná tragédie divočiny se předtím odehrála již tisíckrát a tisíckrát. Byla to epocha onoho života, v němž bytí samo znamená přežívání nejschopnějších, v němž žít znamená zabíjet a umřít znamená život udržovat.
Konečně při tom vytrvalém a neúprosném obcházení nadešel okamžik, kdy se starý los již za Šedkou a Kazanem neotočil - a pak podruhé, potřetí a počtvrté, a Šedka zřejmě pochopila. Spolu s Kazanem ustoupila za tvrdě ušlapanou stezičku a pod zakrslým smrčkem se přitiskli na břicho - čekali. Ještě dlouhou chvíli stál los bez hnutí a jen kýta s prokousnutou kolenní šlachou mu pomalu klesala níž a níž. A vtom se s hlubokým, krví zahlceným zalapáním po dechu zhroutil. Dlouhou dobu se Kazan a Šedka nepohnuli, a když se konečně opět vrátili na vyšlapanou stezičku, losova mohutná hlava spočívala již na sněhu. Znovu začali obcházet v kruhu a nyní se kruhy zmenšovaly, po každé otáčce o píď, o dvě, až je od jejich kořisti dělilo jen deset metrů - potom devět - potom osm.
Los se pokusil zdvihnout, ale nepodařilo se mu to. Šedka ten pokus slyšela. Slyšela, jak se svalil zpátky, a náhle zezadu střelhbitě a tiše přiskočila. Její ostré tesáky se zabořily losovi do nozder a Kazan, veden základním instinktem severského psa, vyrazil a chňapl mu po hrdle. Tentokrát ho los neodhodil.