Sunday, January 03, 2010

za ním. Ohlédl se, a jakmile spatřil svou družku, všechna síla, která v jeho vyhladovělém těle dosud zbývala, se projevila v náhlém strnulém napětí. Stála, přední tlapy pevně vzepřené o zem směrem k východu; štíhlou šedou hlavu natahovala daleko kupředu po pachu a chvěla se na celém těle.
Vtom znenadání zaslechli zvuk - a s hlasitým zaskučením vyrazil Kazan směrem, odkud se ozval, a Šedka po jeho boku. Pach doléhal k Šedčiným nozdrám stále silněji a brzy ho ucítil i Kazan. Nebyl to pach králíka ani koroptve. Byla to vysoká.
Přibližovali se opatrně, drželi se ustavičně přímo proti větru. Slatina byla stále zarostlejší, smrčina stále hustší a tu - ve vzdálenosti asi sto metrů před nimi - se ozvalo praštění a dorážení zaklesnutých parohů. V několika vteřinách přelezli přes sněhovou^závěj a Kazan se zarazil a přitiskl se na břicho k zemi. Šedka se přikrčila těsně vedle něho, slepé oči namířené na to, co cítila, ale co nemohla vidět.
Padesát metrů před nimi si v husté smrčině našla útulek skupina několika losů. Dočista vyžrali prostoru v rozloze jednoho jitra. Stromy byly dohola orvané tak vysoko, kam až jen zvířata dosáhla, a sníh byl jejich kopyty do tvrda udupaný. Na jitrové holině bylo šest zvířat, dvě z nich jeleni - a tito jeleni spolu právě bojovali, zatímco tři laně a jedno mládě se tlačily dohromady do hloučku a pozorovaly zuřivý souboj.
Právě před bouří zavedl mladý ztepilý jelen, ze tří čtvrtin dorostlý a s malými pevnými parohy čtyřletého kusu, tři laně a mládě na toto chráněné místo ve smrčině. Až do minulého večera byl pánem stáda. V noci vtrhl do jeho domény starší jelen.
Vetřelec byl čtyřikrát starší než mladý jelen. A také o polovinu těžší. Jeho ohromné lopatovité parohy - sukovité a nepravidelné, ale mohutné - svědčily o velkém stáří. Jako bojovník zocelený ve stovkách bitek neváhal pustit se v zápas s úmyslem oloupit mladšího jelena o domov a rodinu.
Od rozednění se střetli již třikrát a tvrdě udupaný sníh byl rudý od krve. Její pach se zanášel k nozdrám Kazana i Šedky. Kazan hladově čenichal. Šedce kloktaly v hrdle podivné zvuky a olizovala si pysky. Na chviličku se oba duelanti na několik kroků rozestoupili a stáli se sklopenou hlavou proti sobě. Starý jelen dosud vítězství nedobyl. Mladší jelen představoval mládí a houževnatost; tyto vlastnosti se u staršího jelena střetávaly se zkušenostmi, větší vahou, zralejší silou - a s hlavou a parohy, mocnými jako středověký obléhací beran.
Ale v mohutném trupu staršího jelena se skrývalo ještě něco jiného - stáří. Obrovské boky se mu vzdouvaly prudkým oddychováním. Nozdry měl rozšířené jako trychtýře.
Vtom jako kdyby nějaký neviditelný duch arény byl dal znamení, zvířata se náhle znovu srazila. Třesknutí jejich parohů bylo možno slyšet na půl míle daleko a pod náporem dvanácti set liber masa a kostí mladší jelen odletěl, až dosedl na kýty.
Tu se plně projevilo jeho mládí. V mžiku byl na nohou, a už zkřížil parohy s protivníkem. Dvacetkrát tak již učinil a každý jeho útok se zdál podložený větší silou než předešlý. A teď, jako kdyby si uvědomoval, že nadcházejí poslední okamžiky posledního boje, zkroutil starému jelenu šíji a bojoval jako ještě nikdy v životě. Kazan i Šedka uslyšeli ostré prasknutí, jež následovalo - jako kdyby někdo šlápl na suchou větev a ta se zlomila. Byl únor a kopytníci již začínali shazovat parohy - obzvlášť starší jeleni, jejichž lopatovité výrůstky odpadávají nejdříve.
Tato okolnost přiklonila vítězství v krví zbrocené aréně několik metrů od Šedky a Kazana na stranu mladšího jelena. S tím ostrým prasknutím se ze svého lůžka na lebce starého jelena vylomil jeden z obrovských parohů a v příštím okamžiku se mu za přední nohou do trupu zaryly čtyři palce parohu ostrého jako dýka. Rázem ho opustila veškerá naděje i odvaha a začal kolébavě
krok za krokem ustupovat, jak ho mladší jelen bodal do krku a plecí, až z něho drobnými praménky crčela krev.
Na kraji holiny se skokem osvobodil a s praskotem se vřítil do lesa.
Mladší jelen ho nepronásledoval. Pohodil hlavou a s boky prudce se vzdouvajícími a s nozdrami rozšířenými chviličku stál a díval se směrem, kterým se dal jeho poražený nepřítel. Potom se obrátil a klusal zpátky k laním a mláděti, dosud čekajícím bez hnutí.
Kazan a Šedka se chvěli. Šedka se odploužila od kraje holiny a Kazan za ní. O laně a mladého jelena se už déle nezajímali. Viděli, jak z holiny vyhnal kořist - kořist poraženou v boji a krvácející. V Šedce se náhle opět probudily všechny instinkty divoké smečky - a v Kazanovi šílená touha okusit krev, kterou cítí. Rychle zamířili ke krví páchnoucí stopě starého losa, a když jí dostihli, shledali, že je červeně skropená. Kazan až slintal, jak mu ten čerstvý pach rozproudil krev, že mu v zesláblém těle žhnula jako pramínky ohně. Hladověním mu zrudly oči a teď mu v nich planulo světlo, jaké se v nich jakživo neobjevilo ani ve dnech, kdy lovíval s vlčí smečkou.
Vyrazil chvatně kupředu, málem jako by na Šedku vůbec zapomněl. Ale jeho družka už nepotřebovala jeho bok, aby ji vedl. S čenichem až docela blízko u stopy běžela - běžela tak, jako kdysi běhávala na dlouhých a vzrušujících štvanicích, dříve než ji stihla slepota. Asi půl míle od husté smrčiny narazili na starého losa. Našel útulek za háječkem balzámových jedlí a tam stál ve sněhu nad kaluží krve rostoucí v tratoliště. Ještě stále ztěžka oddychoval. Mohutná hlava, s tím jedním parohem nyní groteskní, mu padala. Z rozšířených nozder mu v chuchvalcích kanula krev.
Přestože byl starý los zesláblý hladem, vyčerpáním a ztrátou krve, vlčí smečka by byla vyčkávala, dříve než by ho napadla. Kde by vlci byli váhali, tam Kazan se zuřivým zavrčením skočil. Na okamžik se jeho tesáky zabořily do silné kůže losova hrdla. Potom odletěl, odražen na dvacet stop daleko.
Hlad, který mu hlodal v útrobách, ho zbavil vší opatrnosti a Kazan se znovu vymrštil k útoku - přímo proti losově hrudi - kdežto Šedka se k němu nepozorovaně plížila zezadu a hledala ve své slepotě zranitelné místo, jež příroda nenaučila Kazana si najít. Tentokrát zachytil los Kazana naplno širokým lopatovitým
listem svého parohu a znovu ho odhodil, napůl omráčeného. V témž okamžiku se Šedčiny dlouhé bílé zuby, ostré jako nože, zaryly losovi do zadní nohy a protkly kolenní šlachu silnou jako lano. Půl minuty udržela zuby zaťaté, zatímco los sebou divoce házel a snažil se ji dostat pod sebe a rozdupat. Kazan chápal vůbec bystře a ještě bystřeji si bral poučení od Šedky, a proto se vrhl proti losovi znovu a chňapl po vypouklém provazci šlach právě nad kolenem. Chybil se, a jak se převalil kupředu na plece, odhodil Šedku. Ale ta již svého zamýšleného cíle dosáhla. Starý los, poražený v otevřeném boji se sokem svého vlastního rodu a nyní napadený nepřítelem ještě nebezpečnějším,