Cesta slepých ptáků

"No - přece lampa!" plácla jsem.
"Ano - přátelé. Alena má pravdu. Lampa. Uvažte, že nacházíme obrazy ptáků zrovna tam, kam bychom my umístili reflektor nebo prostě nějaké svítidlo. Nezáří ovšem viditelným světlem - vydávají radioaktivní paprsky. které člověk očima nevnímá, ale jak si povšiml Bjelke, ptáci na obrazech jsou slepí! Nemají oči, jimiž by mohli vnímat naše, lidské, viditelné světlo.
Nu - a k tomuto zjištění připočítejte další: obrazy jsou provedeny způsobem člověku 20. století dokonale neznámým. Nejspíše byla skála rozrušena do hloubky několika centimetrů vhodným jehlovým nástrojem - snad úzkým diamantovým vrtáčkem, snad ultrazvukem, kdo ví? Rozhodně by byl dnes takový úkol velmi těžký, ne-li neproveditelný. Teď,však přijde to hlavní: štěrbina, vzniklá ve skále, je vylita, vytepána nebo kýho čerta, zkrátka nějak vyplněna tvrdým kovem. To se nemohlo stát bez účasti umělce či řemeslníka - a na člověka v blízkostí kovu číhá již za několik desítek minut nevyhnutelně smrt."
Viseli jsme Jiřímu na rtech - ale snad jen Bjelke tušil, kam míří. Pomalu vstával od stolu a my, nevím proč, jsme vstali s ním. Dokonce i Leif.
"Ty myslíš, Jyrry… ," hlesl Bjelke.
"Ano - jsem si dokonce jist. Přátelé - Jules Verne a my v jeho stopách jsme objevili známky pobytu návštěvy, jejíž domov není a nikdy nebyl na naší planetě."

Kapitola 15 - na černé kávě s docentem Holubem
Opusťme na chvíli naše hrdiny v domku na okraji Hafnarfjórduru s výhledem na rybářské kutry ve Faxa-fjordu a na ostnaté dráty plotů americké letecké základny. Přenesme se magnetofonovým páskem, několika kresbami a snímky zpět do Prahy, do druhého patra moderní budovy na Albertově, kde se usídlila astrobiologická laboratoř Československé akademie věd.
Nejsou tu ani dalekohledy, ani řady důstojných knih v kožených vazbách. Astrobiologie je hodně mladou vědou, a neměla proto čas stát se starobylou. Ani docent Holub se nepodobá roztržitému hvězdáři. Má hodně společného s naším starým známým, profesorem Sörenssenem - je stejně osmahlý, sportovní - však se právě vrátil z Vysokých Tater, kde měřil spektra stromů, keřů a mechů v zimních podmínkách. Vysvětlil nám, že spektrální rozbor a zjišťování odrazové schopnosti různých druhů rostlin je velmi důležitou pomocnou metodou astrobiologie - dovoluje totiž soudit na podobné druhy porostů i na ostatních planetách. Nepátrali jsme po výhodách spektroskopie dále a hlouběji, čas docenta Holuba byl vymezen, rozhodně však se nám, soudě podle jeho ošlehané, snědé a zdravím zářící tváře, zdála znamenitou přinejmenším pro zdraví vědce.
Venku padal sníh, zakrýval ve vířících sloupech světla pouličních lamp a z chodců, většinou mediků spěchajících domů, dělal ve chvilce docela pěkné sněhuláky.
Docent Holub uvařil na malém stolku kávu, řekl "Au!", když se spálil unikající párou, a pak už jsme usedli k našemu interview.
Pozn. red.
"Jak víte, pane docente, píši pro svůj časopis řadu článků o osudech výpravy doktora Kameníka a o celé historii Díry svatého Patrika. Rád bych za kapitolu, končící první myšlenkou na návštěvu obyvatel z vesmíru v kráteru Sneffelsu, zařadil několik údajů o stavu tohoto problému v době před prozkoumáním jeskyní pod Sneffelsem."
"Nu - tehdy jsme byli chudí, ale zase ne tak docela. Již několik let se na světě ozývaly hlasy o možnosti vesmírných návštěv na naší planetě v dávné i docela nedávné minulosti."
"Mohl byste o tom, pane docente, našim čtenářům něco podrobnějšího říci?"