Monday, April 19, 2010

Souboj pod hvězdami

KAZAN A ŠEDKA SEDĚLI VZPŘÍMENĚ A
čekali. Uplynulo pět minut - deset - patnáct - a Šedka zneklidněla. Na její volání vůbec nepřišla odpověď. Znovu zavyla a Kazan vedle ní se celý třásl a poslouchal - a opět následovalo pouze to mrtvé noční ticho. Takhle se smečka nechová. Šedka věděla, že se smečka nevzdálila tak daleko, aby k ní její hlas nedolehl, a mlčení smečky ji mátlo. A tu oběma náhle svitlo jako bleskem, že smečka nebo onen jediný vlk, jehož hlas předtím slyšeli, jim jsou velmi blízko. Pach byl svěží. Za několik okamžiků Kazan spatřil, jak se ve světle měsíce pohybuje nějaký stín. Za ním se objevil další a ještě další, až se jich v půlkruhu kolem nich, asi šedesát metrů daleko, ploužilo pět.
Potom se přikrčily, zalehly do sněhu a nehýbaly se. Po Kazanově boku se ozvalo zlostné zavrčení a strhlo Kazanův pohled k Šedce. Jeho slepá družka uskočila přitom dozadu. Bílé tesáky jí ve světle hvězd hrozivě blýskaly. Uši měla přitisknuté k hlavě. Kazan byl zmatený. Proč mu signalizuje nebezpečí, když tam kus dál na sněhu je vlk, a ne rys? A proč ti vlci nejdou blíž a nehodují! Pomalu vykročil směrem k nim, a Šedka ho svým osobitým kňučením zavolala.
Nevšímal si jejího volání a lehkým krokem šel dál, hlavu vysoko vztyčenou, hřbet naježený. Pojednou začal Kazan v pachu cizinců rozeznávat něco,
co mu bylo nějak zvláště povědomé. To ho k nim táhlo ještě rychleji, a když se konečně zastavil na dvacet metrů od místa, kde se skupinka tiskla do sněhu, jeho huňatý ocas se lehce zahoupal. Jedno ze zvířat vyskočilo a běželo k němu. Ostatní následovala a v příštím okamžiku byl už Kazan v jejich středu, očichával je a nechal se očichávat a vrtěl ocasem. • Byli to psi, a nikoli vlci.
V některém osamělém srubu v divočině jim pán umřel, a odtoulali se tedy do lesů. Dosud na sobě nesli známky saňových postrojů. Kolem krku jim visely obojky z losí kůže. Srst na bocích měli odřenou a jeden z nich dosud za sebou vláčel tři stopy pleteného postraňkového řemene. V záři měsíce a hvězd jim oči svítily rudě a hladově. Byli hubení, vychrtlí a vyhladovělí a Kazan se náhle otočil a klusal v jejich čele, až je dovedl k mrtvému losovi. Potom ustoupil do stínu, pyšně se posadil na zadek vedle Šedky a naslouchal cvakání čelistí a trhání masa, jak vyhladovělá smečka hodovala.
Šedka se přitočila blíž ke Kazanovi. Šťouchala ho čenichem do krku a Kazan ji ve spěšné psí lichotce mazlivě olízl jazykem na ujištění, že všechno je v pořádku. Když se psi nažrali a podle svého psovského zvyku ji přišli očichat a seznámit se blíž s Kazanem, přitiskla se na břicho do sněhu. Kazan se nad ní tyčil jako stráž. Jeden obrovský pes s červenýma očima - ten, který za sebou dosud vláčel kus pleteného postraňku - očichával Šedčin hebký krk o zlomek vteřiny déle, a Kazan zuřivě zavrčel na výstrahu. Pes se stáhl zpátky a nad Šedčinou slepou tváří se na okamžik zaleskly dvoje tesáky. Byla to bojová výzva plemene.
Velký severský pes byl vůdce spřežení, a zavrčet na něho kterýkoli pes z jeho smečky, jako na něho zavrčel Kazan, už by mu byl skočil po hrdle. Ale v Kazanovi, sveřepém a napůl divokém, jak tak stál nad Šedkou, nepoznával žádný rys nevolnického poddanství saňových psů. Tady stál vůdce proti vůdci - a u Kazana v tom bylo víc než to, protože byl Šedčiným druhem. Ještě okamžik, a byl by

ji přeskočil a pustil se do boje víc o ni než o vůdcovské právo.
Ale velký severský pes se s vrčením posupně odvrátil, pysk dosud vyhrnutý, a vylil si zlost vzteklým chňapnutím po slabině jednoho ze svých saňových druhů. Šedka vyrozuměla, co se událo, ačkoli nemohla vidět. Přikrčila se blíž ke Kazanovi. Věděla, že měsíc a hvězdy byly svědky oné scény, která vždycky znamená smrt - totiž výzvy k souboji o samčí právo. Kňučela a něžně očichávala Kazanovi plec a krk a pokoušela se ho svou svádivou plachostí odvést od tvrdě ušlapaného kruhu, v němž ležel mrtvý los. Avšak Kazanovou odpovědí bylo jen hrozné rachocení dušené bouře v samé hloubi hrdla. Lehl si vedle k ní, letmo jí olízl slepou tvář a otočil hlavu k cizím psům.
Měsíc klesal níž a níž, až konečně zašel za lesy na západě. Hvězdy bledly. Jedna po druhé mizely z oblohy a po jisté době se přihlásil mrazivý šedivý úsvit Severu. A právě za toho úsvitu se veliký severský vůdce saňové smečky zdvihl z díry, kterou si předtím vyhrabal ve sněhu, a vrátil se k losovi.