Sea dogs

Byl by ho pojmenoval Zlomený zub, protože jeden ze čtyř dlouhých hlodáků, kterými porážel stromy a stavěl hráze, měl ulomený.
Před šesti lety zavedl Zlomený zub několik stejně starých bobrů po proudu říčky a tam si vystavěli svou první malou hráz a první hrad. V dubnu příštího roku měla družka Zlomeného zuba čtyři malé bobříčky a každá z ostatních matek v osadě přispěla ke zvýšení populace dvěma, třemi nebo čtyřmi mláďaty. Koncem čtvrtého roku by se byla tato první generace dětí, kdyby se byla držela obvyklého řádu přírody, spárovala a opustila osadu, aby si vystavěla vlastní hráz a vlastní hrady. Spárovala se, ale nevystěhovala se.
Příští rok se druhá generace dětí, nyní čtyřletých, také spárovala, ale nevystěhovala, takže počátkem léta tohoto šestého roku se osada velice podobala velkému městu, které bylo dlouho obleženo nepřítelem. Čítala patnáct hradů a přes sto bobrů kromě čtvrté generace mláďat, která se narodila během března a dubna. Hráz stále prodlužovali, až dosáhla délky téměř plných dvou set metrů. Zdviženou vodou tak zaplavili velké území porostlé břízami a topoly a rozlohu slatiny s houštím útlých vrb a olší.
Ale i tak se začalo potravy nedostávat a hrady byly přeplněné. To proto, že bobři jsou ve své lásce k domovu téměř lidští. Hrad Zlomeného zuba byl uvnitř téměř tři metry dlouhý a přes dva metry široký, a v tom čase v něm bydlilo celkem sedmadvacet dětí a vnuků. Z toho důvodu se Zlomený zub chystal porušit obvyklý řád svého plemene.
Když Kazan a Šedka lhostejně větřili silné pachy bobřího města, Zlomený zub právě shromažďoval svou rodinu a dva ze svých synů s jejich rodinami k vystěhování. Až dosud byl Zlomený zub uznávaným náčelníkem

osady. Žádný druhý bobr nedorostl jeho velikosti a síly. Jeho zavalité tělo měřilo na délku plné tři stopy. Vážil přinejmenším šedesát liber. Ocas měl čtrnáct palců dlouhý a pět široký a za tiché noci jím dokázal udeřit o hladinu vody, že ránu bylo slyšet na čtvrt míle daleko. Zadní nohy, opatřené plovací blanou, měl dvakrát větší než jeho družka, a snadno byl nejrychlejším plavcem v celé osadě.
Po tom odpoledni, kdy Šedka a Kazan uhnuli na sever, přišla jasná klidná noc a právě té noci vylezl Zlomený zub na hřeben hráze, oklepal se a pohlédl zpátky dolů, má-li svou armádu za sebou. Hvězdami postříbřená hladina velkého rybníka se čeřila a blýskala pohybem četných těl. Několik starších bobrů se vydrápalo za Zlomeným zubem nahoru a starý patriarcha vklouzl do úzké říčky na druhé straně hráze.
A pak ho za svitu hvězd všechna ta hedvábně lesklá těla vystěhovalců následovala. Po jednom a po dvou a po třech přelézali hráz a s nimi se drápalo na tucet mláďat, narozených teprve před třemi měsíci. Lehce a hbitě začali svou pouť po proudu a mláďata zuřivě plavala, aby udržela tempo s rodiči. Celkem jich bylo čtyřicet. Zlomený zub plaval hezký kus vpředu a za ním jeho starší pracovníci a bojovníci. Vzadu za nimi pluly matky a děti.
Celou tu noc v pouti pokračovali. Vydra, jejich nejvražednější nepřítel - ještě vražednější než člověk - se skryla v husté skupině vrb, když plavali kolem. Příroda, která někdy vidí dál než zrak člověka, z ní učinila nepřítele těchto zvířat, jež té noci míjela její úkryt. Jako tvor živící se rybami byla vydra stvořena k úloze jak zachovatele, tak i ničitele zvířat, kterými se živila. Snad jí příroda řekla, že tuze mnoho bobřích hrází překáží volnému tahu ryb při tření, a že kde je mnoho bobrů, tam je vždycky málo ryb. Možná že uvažovala, proč je rybolov tak ubohý a proč má hlad. A protože samojediná nebyla s to zdolat celé kmeny svých nepřátel, snažila se ničit jejich hráze. Jak to potom zase ničilo bobry, uvidíme
v nesmiřitelném zápase, o němž příroda již předem ustanovila, že se ho spolu s vydrou zúčastní i Kazan a Šedka.

Sea dogs

Po pěti minutách rozevřel Bari čelisti, couvl o krok a pozoroval pomačkaného a nehybného tvora před sebou. Sojka byla mrtvá. Vyhrál svou první bitvu. A s vítězstvím se dostavilo i divuplné probuzení onoho instinktu ze všech nejzávažnějšího, který mu říkal, že v zázračném mechanismu života divočiny není již déle pouhým příživníkem - nýbrž že od této chvíle je jeho nedílným kolečkem. Neboť zabil.
O půl hodiny později za ním po jeho stopě přišla Šedka. Sojka byla roztrhaná na kusy. Kolem dokola se válelo peří a Bari měl čumáček celý krvavý. Ležel vítězoslavně vedle své oběti. Šedka hbitě pochopila a radostně ho
polaskala.
Když se vraceli k vývratu, nesl si Bari v zubech, co ze
sojky ještě zbývalo. '
Od chvíle, kdy zabil svou první kořist, se lov stal Barího hlavní vášní. Když nevyspával na slunci nebo v noci pod vývratem, sháněl se po životě, který by mohl ukrátit. Vyvraždil celou rodinku lesních myší. Zpočátku se nejsnáze dostával na kůži konipasům a zakousl tři. Potom natrefil hranostaje a ten lítý malý bílý lesní lupič mu dal ochutnat první nezdar.
Nezdar na několik dní zchladil jeho horlivost, ale na druhé straně mu zase vštípil důležité poučení, že kromě něho existují ještě jiná masožravá zvířata s ostrými špičáky a že příroda zařídila běh věcí tak, že tesák nesmí napadat tesák - pro obživu.
Mnohé mu bylo vrozeno. Pudově se vyhýbal dikobrazu, aniž zakusil muka od pobodání jeho ostny. Jednoho dne, čtrnáct dní po svém boji s hranostajem, se srazil tváří v tvář s kunou. Oba slídili po potravě, a protože mezi nimi nebylo potravy, o kterou by mohli bojovat, šli si každý svou cestou.
Stále dál a dál od vývratu se Bari odvažoval na svých výpravách, a to vždycky podle říčky. Někdy se nevracel celé hodiny. Zprvu bývala Šedka neklidná, když byl pryč, ale
zřídkakdy chodila s ním, a po nějakém čase ji neklid přešel. Příroda pracovala rychle.
Potom se neklid začal jevit u Kazana. Přišly měsíčné noci a toulavé choutky mu bouřily v žilách stále neodbytněji a neodbytněji. Rovněž Šedka překypovala podivnou touhou volně bloumat širým velkým světem. Pak přišlo odpoledne, kdy se Bari vydal na svůj nejdelší lov. Asi půl míle od vývratu zadávil svého prvního králíka. Zůstal u něho až do soumraku. Vyšel měsíc, velký a zlatavý, a zalil lesy
i pláně a hřebeny světlem téměř stejně jasným jako světlo dne. Byla nádherná noc. A Bari objevil měsíc a opustil svou kořist. A směr, kterým se vydal, vedl pryč od vývratu. Celou tu noc Šedka hlídala a čekala. A když konečně měsíc na jihozápadě zacházel, přisedla pevně na zadek, zdvihla slepou tvář k obloze a vyslala k ní své první skulení ode dne, kdy se Bari narodil. Příroda uplatnila své právo.
Daleko, daleko Bari slyšel. Ale neodpověděl. Patřil mu nový svět. Rozloučil se s vývratem - a s domovem.



BYLY NÁDHERNÉ DNY NA ROZMEZÍ JARA a léta, v nichž severní noci hýří jasem měsíce a hvězd, když se Kazan a Šedka vydali vzhůru údolím mezi dvěma hřebeny na dlouhý lov. To byl první projev oněch toulavých choutek, které vždycky přicházejí na kožešinová a měkkotlapá zvířata divočiny ihned potom, kdy jejich mláďata, narozená časně zjara, opustila matku a vypravila se do velkého širého světa žít na vlastní pěst.
Od svého zimního domova pod vývratem na slatině mířili na západ. Lovili hlavně v noci a nechávali za sebou stopu znamenanou zčásti ožranými mrtvolami králíků a koroptví. Byla doba zabíjení, a nikoli hladu. Deset mil na

západ od slatiny zadávili koloucha. I od toho odešli po jediném nažrání. Začínali už být teplým masem a krví přesycení. Srst jim hebkla a tloustli a den ze dne se déle vyhřívali na slunci. Měli málo soupeřů. Rysové byli v hustších lesích na jihu. Vlci nebyli. Kun, kolčav a norků byla podél říčky sice hojnost, ale to nebyla zvěř, která by svou kořist štvala, ani neměla dlouhé tesáky. Jednoho dne narazili na starou vydru. Byl to obr mezi vydrami a s blížícím se létem dostával její kožich bělavě šedou barvu. Kazan, ztloustlý a zlenivělý, ji pozoroval lhostejně. Slepá Šedka větřila ve vzduchu její pach nasáklý rybinou. Pro ně znamenala vydra právě tak málo jako kus plovoucího dřeva - byl to tvor žijící mimo jejich živel stejně jako ryby - a proto se ubírali dál svou cestou.
Netušili, že se ten nebezpečný tvor s mrštnýma nohama černýma jako uhel v blízkém čase stane jejich spojencem v jednom z těch podivných a záštiplných sporů divočiny, které jsou pro život zvěře stejně zhoubné jako nejnesmiřitelnější zášť lidská pro život lidí. Druhého dne po setkání s vydrou uběhli Šedka s Kazanem tři míle dál k západu, stále podle říčky, a tam narazili na překážku, která jim bránila v další cestě a přiměla je, aby odbočili přes severní hřeben. Překážkou byla obrovská bobří hráz. Hráz byla téměř dvě stě metrů dlouhá a zaplavovala slatinu a les nad sebou na míli daleko. Ani Šedka, ani Kazan se o bobry nijak hluboce nezajímali. Ti žili také mimo jejich živel stejně jako ryby a vydra a rychlokřídlé ptactvo. Zabočili tedy na sever bez nejmenšího tušení, že příroda již zosnovala, aby se všichni čtyři - pes, vlk, vydra a bobr - brzy utkali v jednom z těch nelítostných zápasů divočiny, které regulují život zvířeny, omezujíce jej na přežívání nejschopnějších - oněch zápasů, jejichž tragické historie zůstávají tajemstvím hlídaným hvězdami, měsícem a větry, které nic nepovědí. Do údolí mezi těmi dvěma hřebeny již po mnoho let nevkročila lidská noha, aby hubila bobra. Kdyby byl nějaký
sarsíjský lovec kožešin postupoval po proudu té bezejmenné říčky a chytil patriarchu a náčelníka osady, byl by ihned usoudil, že je velmi starý, a jeho indiánský jazyk by mu byl dal jméno.

kniha o psovi

Je-li tomu tak, Šedka právě jednu takovou prožívala. Cítila pach dikobraza a věděla, že Kazan v sobě má plno ostnů. Protože se nedalo nic dělat a nebylo s kým bojovat, přisedla pevně na zadek a čekala

a pokaždé zastříhala ušima, když Kazan při svém ztřeštěném obíhání kolem vývratu pádil kolem ní. Po čtvrtém nebo pátém kole dikobraz maličko spustil ostny, navázal přerušenou nit svého drmolení a odbatolil se k blízkému topolu, vyšplhal se na něj a začal z větve ohlodávat křehkou kůru. Konečně se Kazan zastavil před Šedkou. První nesnesitelná bodavá muka nesčetných jehliček čerstvě zaražených do masa se zatím ztupila ve stálou palčivou bolest. Šedka popošla k němu a opatrně ho ohledávala. Uchopila do zubů za koneček dva nebo tři ostny a vytáhla mu je. Kazan se teď choval jako čistý pes. Vyštěkl a zakňučel, když mu Šedka vytrhla druhý chomáček ostnů. Potom si lehl zplna na břicho, natáhl přední nohy, zavřel oči a bez jakéhokoli jiného zvuku, než že občas vyštěkl, Šedku klidně nechal, aby v operaci pokračovala. Naštěstí ušel tomu, aby se mu nějaké ostny zapíchly dovnitř do tlamy nebo do jazyka. Ale nos a čelisti měl červené od krve. Celou hodinu se Šedka oddaně věnovala své práci a s koncem té doby se jí podařilo většinu ostnů vytahat. Několik jich ještě zbývalo - ty tuze krátké a tuze hluboko zabodnuté, než aby je mohla zuby vytáhnout.
Potom Kazan seběhl k říčce a ponořil rozpálený čenich do studené vody.
To mu trochu ulevilo, ale jenom nakrátko. Ostny, které dosud zbývaly, se mu zavrtávaly pořád hlouběji a hlouběji do masa jako živí červi. Nos a pysky mu začaly otékat. Z tlamy mu se slinami kapala krev a oči rudly. Dvě hodiny po tom, co se Šedka uchýlila do doupěte pod vývratem. mu jeden osten pronikl skrz naskrz pyskem a začal ho píchat do jazyka. V zoufalství žvýkal Kazan zuřivě kus dřeva. Tím se osten zlomil a pomačkal a ztratil schopnost dál ho bolestivě bodat. Příroda napověděla Kazanovi to jediné, co mohl udělat, aby si pomohl. Většinu toho dne strávil ohlodáváním dřeva a chroustáním celých hrstí písku a hlíny mezi zuby. Tím se jehlové ostré špičky ostnů, jakmile pronikly pyskem, otupovaly a ulamovaly. Se soumrakem zalezl pod vývrat a Šedka mu svým měkkým chladivým jazykem něžně olizovala čenich. Po celou noc odbíhal Kazan co chvíli k říčce a hledal v její ledově studené vodě úlevu. Druhý den měl to, čemu zálesáci říkají "dikobrazí příušnice". Obličej mu tak otekl, že být Šedka lidský tvor,
a ne slepá, byla by se smála. Tlamu měl opuchlou jako polštářky. Oči byly pouhé štěrbiny. Když vyšel ven na denní světlo, mžoural, protože viděl skorem stejně málo jako jeho nevidomá družka. Ale bolest ho téměř úplně přešla. Následující noci už začal pomýšlet na lov a příští den ráno, ještě než se rozbřesklo, přinesl do doupěte králíka.
O několik hodin později by byl Šedce přinesl lesní koroptev, ale právě když se chystal na svou pernatou kořist skočit, tiché drmolení dikobraza několik kroků vzdáleného ho náhle zastavilo. Jen máloco dokázalo Kazana přimět, aby svěsil ocas. Ale nesmyslné a nesouvislé breptání toho ostnatého zvířátka ho popohnalo, že se

zataženým ocasem střelhbitě zmizel. Jako si člověk oškliví plazivého hada a vyhýbá se mu, tak se Kazan napotom už vždycky vyhýbal tomu malému lesnímu tvoru, o němž v celých zvířecích dějinách není známo, že by kdy byl ztratil dobrou náladu nebo vyvolal svár. f Po Kazanově dobrodružství s dikobrazem následovaly dva slunné týdny lovu, v nichž se dny stále dloužily a teploty přibývalo. Poslední zbytky sněhu kvapem mizely. Ze země' začaly vyrážet jarní klíčky zeleně.

kniha o psovi

Slabounce kňučela a otírala se slepou tváří o Kazana. Již kolik dní se mu to snažila svým způsobem povědět. Víc než kdy jindy se chtěla schoulit v tom suchém doupěti pod vývratem. Vůbec netoužila po lovu. Praskot suché větve pod děleným kopytem ani čerstvý pach medvědice a jejích mláďat v ní neprobudily žádný ze zakořeněných instinktů.
Chtěla se jenom schoulit pod tím starým vývratem - a čekat. A všemožně se snažila Kazanovi svou touhu vysvětlit.
Když teď sníh sešel, shledali, že mezi nimi a kopečkem, na kterém leží vývrat, teče říčka. Šedka nastražila uši, když uslyšela hukot té prudké vody. Ode dne požáru, kdy se s Kazanem zachránili na písčité výspě v řece, vrozená vlčí hrůza z vody jako by z ní spadla. Následovala Kazana nebojácně, ba dychtivě, když hledal místo, kde by mohli tu prudkou vodu přebrodit.
Kazan již ten velký vývrat na druhé straně viděl, Šedka ho již cítila a se slepou tváří obrácenou k němu radostně zakňučela. Sto metrů proti proudu padla přes říčku velká sosna a Kazan se po ní pustil na druhou stranu. Šedka na okamžik zaváhala, ale potom se vydala za ním. Bok po boku pak spolu klusali k vývratu. S hlavou a plecemi v tmavém vchodu do svého starého doupěte dlouho a bedlivě větřili a zkoumali vzduch. Potom vešli. Kazan slyšel Šedku, jak sebou hodila na suchou zem útulné sluje. Zprudka oddychovala - nikoli únavou, ale protože překypovala pocitem spokojenosti a štěstí. Ve tmě se čelisti rozevřely i Kazanovi. I on byl rád, že jsou zase zpátky v starém domově. Popošel k Šedce a ta začala oddychovat ještě rychleji a olizovala mu tvář.
To mohlo znamenat pouze jediné. A Kazan pochopil.
Na chviličku si lehl vedle ní, poslouchal a pozoroval vchod do doupěte. Potom začal očichávat kmeny vytvářející stěny jejich domova. Blížil se již ke vchodu, když vtom k němu náhle dolehl nový svěží pach.
Kazan strnul a hřbet se mu naježil. Za pachem dovnitř proniklo kňouravé dětské broukání. Do vchodu vcupital dikobraz a batolil se svým směšným krokem dál a ustavičně přitom drmolil svou dětskou broukavou řečí, která mu vynesla, že jeho život byl pro lidské ruce nedotknutelný.
Kazan slýchal ten zvuk již dříve a stejně jako všechna ostatní zvířata se naučil nedbat přítomnosti neškodného tvora, který je vydává.
Ale právě v té chvíli si ani nedal čas na uvážení, že co před sebou vidí, je dikobraz, a že to dobrácké stvořeníčko se při prvním jeho zavrčení odbatolí, co mu nožičky stačí, a bude si přitom pořád stejně dětsky pro sebe brebentit. První jeho myšlenkou bylo, že to je něco živého, co mu vpadá do domova, kam se právě se Šedkou vrátil. O den, nebo snad i jen o hodinu později by ho byl zahnal pouhým zavrčením. Ale teď se na něj vrhl.
Po skoku se ozvalo zmatené drmolení, prostřídané kvičením jako hlásek podsvinčete, a potom stále hlasitější a ječivější štěkavé skučení. Šedka přiskočila ke vchodu.
Dikobraz ležel tři čtyři metry od ní stočený do tisíciostné koule a Šedka slyšela Kazana, jak v mukách nejpříšernější bolesti, jaká může stihnout divoké lesní zvíře, zběsile lítá kolem. Tvář a čenich měl jak ocelový kartáč. Chviličku se válel a zmítal v mokrém písku a hlíně a prackami zoufale sekal do pichláků, které se mu zabodávaly do masa. Potom vyrazil jako všichni psi, kteří kdy přišli do bližšího styku s dobromyslným dikobrazem, a řítil se jako divý kolem vývratu znovu a znovu dokola a při každém skoku skučel.
Šedka přijala tu věc chladnokrevně. Je docela možné, že se v životě zvířat občas vyskytnou humorné chvilky.

kniha o psovi

ŠEDKA DOSUD ČEKALA NA TÉMŽ MÍSTĚ V
jedlovém nlází, když se k ní Kazan vrátil. Radostně mu vyskočila vstříc. Podruhé jí poslal člověk > jejího Kazana zpátky!
Očichal jí něžně krk a tvář a postál chviličku s hlavou podepřenou o její hřbet a poslouchal přitom vzdálený hluk.
Potom přitiskl uši k hlavě a zamířil přímo na severozápad.
A teď s ním Šedka běžela bok po boku - jako ta Šedka, jíž bývala předtím, než se ukázala psí smečka. Neboť to divuplné něco, co leželo mimo hranice rozumu, jí říkalo, že je opět přítelem a družkou a že tu noc je cesta vede k jejich starému domovu pod vývratem.


BYLO TOMU JIŽ TAK, ŽE SI KAZAN MĚL ze všeho na světě pamatovat především tři věci. Nikdy nemohl úplně zapomenout na svůj bývalý život v postraňcích, třebaže se mu, jak se zimy a léta pomalu střídaly, v paměti vybavoval stále mlhavěji a nezřetelněji. Jako sen se mu jevila vzpomínka na čas, který strávil v civilizaci dole na jihu. Jako sny byly vidiny, které mu občas vyvstávaly před očima, tvář první ženy a tváře J pánů, kteří - pro něho - žili před dávnými věky. A nikdy také nemohl úplně zapomenout na velký požár ani na své J boje s člověkem i zvěří a na dlouhé štvanice ve svitu měsíce.
Ale dvě věci mu tkvěly v paměti ustavičně, jako kdyby je byl viděl teprve včera, a rýsovaly se jasně a nezapomenutelně nad všemi ostatními jako ony dvě hvězdy na severu, které nikdy neztrácely svou třpytivou zář. Jednou z nich byla žena. A druhou byl onen strašlivý
noční boj na temeni Sluneční skály, kdy rys navždycky oslepil jeho divokou družku Šedku. Jisté události zůstávají nesmazatelně vtisknuty do mysli lidí - a právě tak, a to způsobem ani ne tuze odlišným, ulpívají i v mysli zvířat. K změření hlubokosti smutku nebo výše blaha není zapotřebí ani rozumu, ani myšlení. A Kazan při svém nemyslícím vnímání věděl, že spokojenosti a klidu, plného|žaludku a laskání a vlídných slov místo ran se mu dostávalo zásluhou ženy a že družné přátelství v divočině - věrnost, oddanost a obětavost - je neoddělitelné od Šedky.
Třetí nezapomenutelná věc se měla zanedlouho přihodit v domově, který si ve dnech strašlivé zimy a hladomoru pro sebe vyhledali pod vývratem na slatině. Ze slatiny odešli víc než před měsícem, dokud ještě byla hluboko zavátá sněhem. V den, kdy se na ni vrátili, slunce vlaze hřálo v prvních nádherných dnech jarního tepla. Na všech stranách se ozývalo zurčení malých i velkých bystřin tajícího Sněhu a praskání pukajícího ledu - ty zmíravé výkřiky rozmrzávajících skal a země a stromů - a po mnoho nocí již chladný bledý svit severní záře noc co noc ustupoval v pohasínající kráse dál a dál k pólu. Tak mimořádně brzy se začaly nalévat i pupence topolů a vzduch byl prosycen líbeznou vůní balzámových jedlí, smrků a sosen.
Kde před šesti týdny vládl hlad a smrt a ticho, tam nyní Kazan a Šedka stáli na kraji slatiny a vdechovali zemité pachy jara a poslouchali zvuky života. Nad hlavou se jim třepetal párek nedávno spářených strak a nadával jim. Na slunci seděla velká sojka a čechrala si peří. Kus hlouběji uslyšeli prasknutí větve, zlomené pod vahou těžkého kopyta. S hřebene za sebou zachytili čpavý pach staré medvědice, která horlivě sdírala křehké topolové pupence pro svá šestinedělní mláďata narozená v době, kdy se sama ještě hluboko hroužila v zimní spánek.
Ze slunečního tepla a líbezného vzduchu dýchalo na Šedku tajemství družného soužití a mateřství.

kniha o psovi

Do nozder se mu plným proudem drala šťavnatá vůně pečených sobů, a jak se tak krčil k zemi, dosud s onou vlčí opatrností, jíž ho naučila Šedka, muži s dlouhými bidly strhli obrovské pečeně stranou, až hlučně žuchly do rozbředlého sněhu kolem ohňů. Jediným mocným náporem se horda divoce rozjařených hodovníků vrhla s tasenými noži kupředu a za nimi se hnala jedna vrčící hromada psů.
Rázem zapomněl Kazan na Šedku, zapomněl na všechno, co ho naučil člověk i život v divočině, vyrazil a jako šedivý šíp letěl přes světlinu.
Psi se hrnuli zpátky, když k nim doběhl, protože půl tuctu faktorových zřízenců je švihalo přes hlavu dlouhými pletenými biči ze sobích střev. Prudkým palčivým šlehem se žíla biče zasekla jednomu eskymáckému psu do plece, a jak po žíle chňapl, jeho tesáky zasáhly Kazanovo stehno. S rychlostí blesku mu Kazan rafnutí oplatil a v příštím okamžiku se čelisti obou psů srazily. A v dalším okamžiku byli oba na zemi a Kazan visel eskymáckému psu na hrdle.
S křikem se k nim vrhli muži. Znovu a znovu protínaly jejich biče vzduch jako nože. Jejich rány dopadaly na Kazana, který byl navrchu, a jak cítil ty palčivé bolestné šlehy nelítostných bičů, náhle ho zalil prudký příval vzpomínek na dávné doby - na doby klacku a biče. Zavrčel. Zvolna popouštěl sevřené hrdlo eskymáckého psa.
A vtom se z té tlačenice psů a mužů vynořil jiný muž - s klackem!
Ten dopadl Kazanovi na hřbet a síla úderu ho porazila, až se svalil na bok do sněhu. A už se klacek zdvihal nanovo. Za klackem byla tvář - surová, ohněm zrudlá tvář. Byla to podobná tvář jako ta, která kdysi Kazana vyhnala do pustiny, a když klacek znovu dopadal, Kazan se uhnul plné tíze úderu a tesáky mu zasvítily jako nože ze slonoviny.
Klacek se zdvihl potřetí, a tentokrát zachytil Kazan ránu ve vzduchu a jeho zuby rozdrásly muži ruku od lokte až po zápěstí.
"Proboha!" zaječel muž,,bolestí, a jak se Kazan řítil k lesu, zahlédl záblesk. To se zatřpytila hlaveň pušky. Následoval výstřel. Něco jako řeřavý uhlík přeběhlo Kazanovi po stehně a hluboko v lese se zastavil, aby si olízal palčivou rýhu, kde kulka projela právě dost hluboko, aby mu z masa sedřela proužek kůže a srsti.

kniha o psovi

Na vyčištěné mýtině uprostřed světliny stály velké hranice suchých polen a ve středu všeho se tyčilo osm třímetrových stromových pahýlů nahoře rozvidlených. A od jedné vidlice na druhou ležel statný smrček zbavený kůry a na každém
tom smrčku byl jako na rožni napíchnut jeden ulovený sob připravený k pečení vcelku nad žárem ohně rozdělaného pod ním.
Za soumraku dal Williams podpálit ohně, a když plameny vyšlehly vysoko do tmavé noci, sám osobně zanotoval první z oněch drsných, neumělých zpěvů severských krajů - píseň lovců sobů:
Hoj, karibú-ú-ú, karibú-ú-ú,
peč se nad plamenem
až pod samým nebem, hoj, velký, bílý karibú-ú-ú!
"A teď," vykřikl, "všichni najednou!" A rozníceni jeho elánem, obyvatelé lesů se probrali ze svého kolikaměsíčního zamlčení a píseň se divě rozběsnila řevem, který se nesl až k obloze.

DVĚ MÍLE NA JIHOZÁPAD DOLEHL TENTO PRVNÍ
hromový výbuch lidského hlasu k uším Kazana a Šedky i čtyř saňových psů bez pána. A spolu s hlasy lidí pak uslyšeli i rozčilené vytí psů. Saňoví psi se dívali ve směru přicházejících zvuků a neklidně poťapkávali a kňučeli. Kazan stál několik okamžiků jako vytesaný z kamene. Potom otočil hlavu a jeho první pohled platil Šedce. Ta se zatím odploužila na pět kroků dozadu a ležela přikrčená pod hustými větvemi jedlového mlází. Tělem, nohama i krkem byla přitisknuta do sněhu. Ani nehlesla, ale pysky měla vyhrnuté a zuby jí bíle svítily. Kazan přiklusal dozadu k ní, očichával jí slepou tvář a kňučel.
Ale Šedka se stále nehýbala.
Vrátil se znovu ke psům a rozevřel čelisti a s cvaknutím je zase sklapl. Ještě zřetelněji k nim dolehl divý ohlas karnevalu a čtyři saňoví psi se Kazanovým vůdcovským postavením nedali již déle zadržet - svěsili hlavu a jako stíny se odplížili směrem ke stanici. Kazan váhal a vybízel Šedku. Na Šedčině těle se však nepohnul ani sval. Byla by ho 126
127
následovala vstříc ohni, ale nikoli vstříc člověku. Jejím uším neušel ani hlásek. Slyšela rychlý dopad Kazanových tlap, jak od ní odchází. V příštím okamžiku věděla, že je pryč. Tehdy - a teprve tehdy - zdvihla hlavu a z měkkého hrdla jí uklouzlo teskné zaskučení. To bylo její poslední zavolání na Kazana. Ale silněji než volání tepalo Kazanovou vznícenou krví volání člověka a psa. Saňoví psi byli již daleko, daleko před ním a Kazan chviličku zběsile pádil, aby je dohonil. Potom ponenáhlu běh zpomaloval, až pouze klusal, a po dalších sto metrech se zastavil.
Ani ne na míli daleko viděl světlinu, kde plameny velkých ohňů rudě barvily oblohu.
Zadíval se dozadu, neběží-li Šedka za ním, a potom klusal dál, až narazil na zřetelnou a tvrdě uježděnou stezku. Byla udusaná šlépějemi lidí i psů a před několika dny po ní odvlekli dva z čerstvě ulovených sobů. Konečně doběhl k prokleštěnému pásu lesa, který vroubil světlinu, a v očích mu zaplápolala zář plamenů. Změť zvuků, která k němu teď doléhala, mu žhnula v mozku jako oheň. Slyšel zpěv a smích mužů, vřískavý křik žen a dětí, štěkot a vrčení a potyčky sta psů. Chtělo se mu rozběhnout a přidat se k nim, znovu se stát účastníkem toho světa, kam kdysi patříval. Metr za metrem se plížil prořídlým lesem, až dorazil na kraj světliny. Tam se zastavil ve stínu smrku a díval se na život, jakým kdysi sám žil, toužebně rozechvělý, a přece zase v tom konečném rozhodném okamžiku na vážkách. Sto kroků před ním se hemžil rozdivočelý kruh lidí, psů a ohňů.

kniha o psovi

,.
Šedku pronásledoval ustavičný strach. Ve své slepotě věděla, že kolem dokola je obklopuje hrozba lidí. Událost, k níž se schylovalo, stále víc a víc přestávala v Kazanovi budit strach a nabádat ho k ostražitosti. Třikrát v tom týdnu uslyšel lidské výkřiky - a jednou slyšel smích bílého muže a štěkot psů, když jim jejich pán-házel denní dávku ryb. Ve vzduchu zachytil Štiplavý pach táborových ohňů a jedné noci zaslechl z velké dálky úryvek divoké písně a po něm ňafání a štěkot psí smečky. Kouzlo člověka ho pomalu a jistě přitahovalo blíž a blíž ke stanici - dnes míli, zítra dvě míle, ale stále blíž. A Šedka, která bojovala až do konce svůj boj, v němž podléhala, vycítila v tom nebezpečím nabitém ovzduší blízkost oné chvíle, kdy Kazan konečného zavolání uposlechne a ona zůstane sama. Byly to dny velkého ruchu a shonu na stanici kožešinové
společnosti, dny účtování, výdělku a radosti - dny, kdy divočina sem chrlila své poklady kožešin, které společnost zakrátko rozešle do Londýna a do Paříže a dalších evropských hlavních měst. A toho roku tu byl o sjíždějící se obyvatele zájem víc než obvyklý. Zhoubná epidemie natropila strašlivé spousty, a dokud se lovci kožešin nesjeli na stanici a nepřihlásili se k jarní prezentaci, nebylo možno přesně zjistit, kdo zimu přežil a kdo zemřel.
První začali přijíždět Čipevajové a míšenci z jihu se svými smečkami bastardských psisek, sehnanými poblíž hranic civilizace. Krátce po nich přibyli lovci ze západních pustin a přiváželi s sebou hory sobích kůží a bílých liščích kožešin a celé voje dlouhonohých mackenzijských huňáčů s velkými tlapami, kteří táhli jako koně a kňourali jako vyplácená štěňata, když se na ně vrhli severští nebo eskymáčtí psi.
Z končin ležících blízko u Hudsonova zálivu přijížděly smečky zuřivých labradorských psů, nikdy nikým nepřemožených, leda smrtí. Přibíhalo jedno spřežení malých žlutých a šedivých eskymáckých psů za druhým, spřežení za spřežením s tesáky stejně hbitými jako ruce a mokasiny

jejich černých a rychlonohých pánů, a utkávalo se s mnohem většími a tmavšími malemuty od Athabasky. Ze všech stran se sjížděli nepřátelé všech těchto smeček zuřivých severských psů a rvali se, chňapali a vrčeli ve své hluboce zakořeněné krvelačnosti a vraždychtivosti, zděděné po vlčích předcích.
V boji tesáků nebylo oddechu, nebylo přestávky. Začal hned s prvními přibylými zvířaty. Trval od úsvitu přes celý den a večer kolem táborových ohňů pokračoval. Půtkám mezi psy a mezi muži a psy nebyl nikdy konec. Sníh byl potřísněný stružkami a kalužemi krve a její pach vzněcoval plemena blíže spřízněná s vlky k ještě větší zuřivosti.
Každý den i noc se bojovalo půl tuctu zápasů až do smrtelného konce. Smrtí postižení byli hlavně bastardi z jihu - míšenci taračů, dog a ovčáků - a osudně pomalí huňáči mackenzijští. Kolem stanice stoupal dým stovky táborových ohňů a kolem těchto ohňů se kupily ženy a děti lovců.
Když sníh sešel natolik, že již nebyl pro saně sjízdný, faktor Williams zjistil, že se mnoho lovců nedostavilo, a později jejich účty ve svých obchodních knihách škrtl, protože věděl, že se stali obětí epidemie. Konečně se přiblížil večer velkého karnevalu. Na tuto poloroční slavnost se ženy, děti i muži těšili již týdny a měsíce. V desítkách lesních srubů, v černě zakouřených indiánských stanech, ba i v ledových chatrčích malých Eskymáků posilovala vyhlídka na tuto noc bouřlivých radovánek chuť do života a dodávala mu říz. Bylo to velké posvícení - zábava, kterou společnost dvakrát do roka pořádala pro své lidi.
Toho roku si dal faktor, aby přehlušil vzpomínky na epidemii a smrt, na přípravách k slavnosti neobyčejně záležet. Jeho lovci zabili čtyři tučné soby.

kniha o psovi

Obrovský pes ztratil tím nárazem půdu pod nohama. Na jeden osudný okamžik se svalil na bok a v tom okamžiku se na něj také jeho čtyři saňoví druzi vrhli. Všechna jejich nenávist nastřádaná za týdny a měsíce, v nichž je ten
vůdce s dlouhými tesáky zastrašoval a týral v postraňcích, se na něj teď soustředila a bývalí druhové ho doslova roznesli v zubech.
Kazan pyšně přiklusal po bok k Šedce a ta si mu s radostným zakňučením položila hlavu na krk. Dvakrát pro ni už svedl boj na život a na smrt. Dvakrát zvítězil.
A při Šedčině slepotě se její duše - měla-li jakou - jásavě povznášela k chladné šedé obloze a její hruď, přitisknutá ke Kazanově pleci, se dmula, když naslouchala skřípotu a chroustání zubů v mase a kostech nepřítele, kterého přemohl její pán a vládce.


NÁSLEDOVALY DNY HODOVÁNÍ NA ZMRZLÉM mase starého losa. Marně se Šedka pokoušela odlákat Kazana pryč do lesů a slatin. Teplota den ze dne stoupala. Už bylo co lovit. A Šedka toužila být sama - s Kazanem. Ale u Kazana - jako u většiny mužských tvorů - vůdcovství a moc vyvolávaly nové pocity. A byl nyní vůdcem psí smečky, jako kdysi býval vůdcem mezi vlky. Nejen že teď po jeho boku klusala Šedka, ale táhli se za ním i ti saňoví psi. Znovu zažíval onu vítězoslávu a zvláštní vzrušení, které mu již téměř sešlo z paměti, a pouze Šedka, v té věčné noci své slepoty, se strašlivým neblahým tušením vyciťovala nebezpečí, do něhož by ho mohlo jeho nově nabyté vladařství zavést.
Po tři dny a po tři noci zůstali v blízkosti mrtvého losa, hotovi ho bránit proti komukoli jinému, a přesto každým dnem a každou nocí jejich bdělost při střežení ochabovala. Pak přišla čtvrtá noc, kdy zadávili mladou laň. Kazan tu štvanici vedl a vzrušen vědomím, že za sebou má smečku, poprvé nechal svou slepou družku pozadu.

Když svou kořist dohnali, byl první, kdo skočil po jejím měkkém hrdle. A ostatní se neodvážili žrát dříve, dokud z laně nezačal rvát maso on. Byl pánem.
Mohl je pouhým zavrčením odehnat. Zablýskal-li svými tesáky, schoulili se bázlivě na břicho do sněhu. Kazanovu krev rozpalovala divá dravá radost - a vzrušení a nadšení, jež pramenily z vědomí nově nabyté moci, zaujímaly každým dnem maličko víc místo Šedky. Ta k nim dorazila půl hodiny po stržení a v jejích štíhlých nohách už nebylo tolik pružné čilosti, ani ve sklonu jejích uší a v držení hlavy tolik šťastné spokojenosti. Z laně toho mnoho nesnědla. Slepou tvář ustavičně obracela, směrem ke Kazanovi.
Ať se hnul kamkoli, stále ho sledovala svýma nevidomýma očima, jako kdyby od něho každým okamžikem očekávala to staré znamení, které jí dříve dával - onen hluboký hrdelní tón, jímž ji tak; často volával, dokud spolu byli v divočině sami.
S Kazanem, jakožto s vůdcem smečky, se děla zvláštní změna. Kdyby jeho druzi bývali vlci, nebylo by bylo pro Šedku těžké ho od nich odlákat. Ale Kazan byl mezi svými, mezi vlastním plemenem. Byl pes. A oni byli také psi.
Ohně, které již vyhasly a přestaly ho hřát, najednou v jeho nitru vzplanuly nanovo.
V jeho soužití se Šedkou ho dosud skličovala jedna věc, která ovšem nikdy nemohla skličovat ji, a to byla osamělost. Příroda ho stvořila v té podobě, která si žádá společnost - ne tvora jednoho, ale mnohých. Zplodila ho proto, aby si všímal a poslouchal rozkazů lidského hlasu. K lidem ponenáhlu pojal nenávist, ale ke psům - svému plemenu - prostě nedílně patřil. Se Šedkou byl až dosud šťastný - šťastnější, než kdy vůbec byl ve společnosti lidí i svých pokrevných bratří.

Cesta slepých ptáků

"No - přece lampa!" plácla jsem.
"Ano - přátelé. Alena má pravdu. Lampa. Uvažte, že nacházíme obrazy ptáků zrovna tam, kam bychom my umístili reflektor nebo prostě nějaké svítidlo. Nezáří ovšem viditelným světlem - vydávají radioaktivní paprsky. které člověk očima nevnímá, ale jak si povšiml Bjelke, ptáci na obrazech jsou slepí! Nemají oči, jimiž by mohli vnímat naše, lidské, viditelné světlo.
Nu - a k tomuto zjištění připočítejte další: obrazy jsou provedeny způsobem člověku 20. století dokonale neznámým. Nejspíše byla skála rozrušena do hloubky několika centimetrů vhodným jehlovým nástrojem - snad úzkým diamantovým vrtáčkem, snad ultrazvukem, kdo ví? Rozhodně by byl dnes takový úkol velmi těžký, ne-li neproveditelný. Teď,však přijde to hlavní: štěrbina, vzniklá ve skále, je vylita, vytepána nebo kýho čerta, zkrátka nějak vyplněna tvrdým kovem. To se nemohlo stát bez účasti umělce či řemeslníka - a na člověka v blízkostí kovu číhá již za několik desítek minut nevyhnutelně smrt."
Viseli jsme Jiřímu na rtech - ale snad jen Bjelke tušil, kam míří. Pomalu vstával od stolu a my, nevím proč, jsme vstali s ním. Dokonce i Leif.
"Ty myslíš, Jyrry… ," hlesl Bjelke.
"Ano - jsem si dokonce jist. Přátelé - Jules Verne a my v jeho stopách jsme objevili známky pobytu návštěvy, jejíž domov není a nikdy nebyl na naší planetě."

Kapitola 15 - na černé kávě s docentem Holubem
Opusťme na chvíli naše hrdiny v domku na okraji Hafnarfjórduru s výhledem na rybářské kutry ve Faxa-fjordu a na ostnaté dráty plotů americké letecké základny. Přenesme se magnetofonovým páskem, několika kresbami a snímky zpět do Prahy, do druhého patra moderní budovy na Albertově, kde se usídlila astrobiologická laboratoř Československé akademie věd.
Nejsou tu ani dalekohledy, ani řady důstojných knih v kožených vazbách. Astrobiologie je hodně mladou vědou, a neměla proto čas stát se starobylou. Ani docent Holub se nepodobá roztržitému hvězdáři. Má hodně společného s naším starým známým, profesorem Sörenssenem - je stejně osmahlý, sportovní - však se právě vrátil z Vysokých Tater, kde měřil spektra stromů, keřů a mechů v zimních podmínkách. Vysvětlil nám, že spektrální rozbor a zjišťování odrazové schopnosti různých druhů rostlin je velmi důležitou pomocnou metodou astrobiologie - dovoluje totiž soudit na podobné druhy porostů i na ostatních planetách. Nepátrali jsme po výhodách spektroskopie dále a hlouběji, čas docenta Holuba byl vymezen, rozhodně však se nám, soudě podle jeho ošlehané, snědé a zdravím zářící tváře, zdála znamenitou přinejmenším pro zdraví vědce.
Venku padal sníh, zakrýval ve vířících sloupech světla pouličních lamp a z chodců, většinou mediků spěchajících domů, dělal ve chvilce docela pěkné sněhuláky.
Docent Holub uvařil na malém stolku kávu, řekl "Au!", když se spálil unikající párou, a pak už jsme usedli k našemu interview.
Pozn. red.
"Jak víte, pane docente, píši pro svůj časopis řadu článků o osudech výpravy doktora Kameníka a o celé historii Díry svatého Patrika. Rád bych za kapitolu, končící první myšlenkou na návštěvu obyvatel z vesmíru v kráteru Sneffelsu, zařadil několik údajů o stavu tohoto problému v době před prozkoumáním jeskyní pod Sneffelsem."
"Nu - tehdy jsme byli chudí, ale zase ne tak docela. Již několik let se na světě ozývaly hlasy o možnosti vesmírných návštěv na naší planetě v dávné i docela nedávné minulosti."
"Mohl byste o tom, pane docente, našim čtenářům něco podrobnějšího říci?"