Wednesday, February 09, 2011

Sea dogs

Po pěti minutách rozevřel Bari čelisti, couvl o krok a pozoroval pomačkaného a nehybného tvora před sebou. Sojka byla mrtvá. Vyhrál svou první bitvu. A s vítězstvím se dostavilo i divuplné probuzení onoho instinktu ze všech nejzávažnějšího, který mu říkal, že v zázračném mechanismu života divočiny není již déle pouhým příživníkem - nýbrž že od této chvíle je jeho nedílným kolečkem. Neboť zabil.
O půl hodiny později za ním po jeho stopě přišla Šedka. Sojka byla roztrhaná na kusy. Kolem dokola se válelo peří a Bari měl čumáček celý krvavý. Ležel vítězoslavně vedle své oběti. Šedka hbitě pochopila a radostně ho
polaskala.
Když se vraceli k vývratu, nesl si Bari v zubech, co ze
sojky ještě zbývalo. '
Od chvíle, kdy zabil svou první kořist, se lov stal Barího hlavní vášní. Když nevyspával na slunci nebo v noci pod vývratem, sháněl se po životě, který by mohl ukrátit. Vyvraždil celou rodinku lesních myší. Zpočátku se nejsnáze dostával na kůži konipasům a zakousl tři. Potom natrefil hranostaje a ten lítý malý bílý lesní lupič mu dal ochutnat první nezdar.
Nezdar na několik dní zchladil jeho horlivost, ale na druhé straně mu zase vštípil důležité poučení, že kromě něho existují ještě jiná masožravá zvířata s ostrými špičáky a že příroda zařídila běh věcí tak, že tesák nesmí napadat tesák - pro obživu.
Mnohé mu bylo vrozeno. Pudově se vyhýbal dikobrazu, aniž zakusil muka od pobodání jeho ostny. Jednoho dne, čtrnáct dní po svém boji s hranostajem, se srazil tváří v tvář s kunou. Oba slídili po potravě, a protože mezi nimi nebylo potravy, o kterou by mohli bojovat, šli si každý svou cestou.
Stále dál a dál od vývratu se Bari odvažoval na svých výpravách, a to vždycky podle říčky. Někdy se nevracel celé hodiny. Zprvu bývala Šedka neklidná, když byl pryč, ale
zřídkakdy chodila s ním, a po nějakém čase ji neklid přešel. Příroda pracovala rychle.
Potom se neklid začal jevit u Kazana. Přišly měsíčné noci a toulavé choutky mu bouřily v žilách stále neodbytněji a neodbytněji. Rovněž Šedka překypovala podivnou touhou volně bloumat širým velkým světem. Pak přišlo odpoledne, kdy se Bari vydal na svůj nejdelší lov. Asi půl míle od vývratu zadávil svého prvního králíka. Zůstal u něho až do soumraku. Vyšel měsíc, velký a zlatavý, a zalil lesy
i pláně a hřebeny světlem téměř stejně jasným jako světlo dne. Byla nádherná noc. A Bari objevil měsíc a opustil svou kořist. A směr, kterým se vydal, vedl pryč od vývratu. Celou tu noc Šedka hlídala a čekala. A když konečně měsíc na jihozápadě zacházel, přisedla pevně na zadek, zdvihla slepou tvář k obloze a vyslala k ní své první skulení ode dne, kdy se Bari narodil. Příroda uplatnila své právo.
Daleko, daleko Bari slyšel. Ale neodpověděl. Patřil mu nový svět. Rozloučil se s vývratem - a s domovem.



BYLY NÁDHERNÉ DNY NA ROZMEZÍ JARA a léta, v nichž severní noci hýří jasem měsíce a hvězd, když se Kazan a Šedka vydali vzhůru údolím mezi dvěma hřebeny na dlouhý lov. To byl první projev oněch toulavých choutek, které vždycky přicházejí na kožešinová a měkkotlapá zvířata divočiny ihned potom, kdy jejich mláďata, narozená časně zjara, opustila matku a vypravila se do velkého širého světa žít na vlastní pěst.
Od svého zimního domova pod vývratem na slatině mířili na západ. Lovili hlavně v noci a nechávali za sebou stopu znamenanou zčásti ožranými mrtvolami králíků a koroptví. Byla doba zabíjení, a nikoli hladu. Deset mil na

západ od slatiny zadávili koloucha. I od toho odešli po jediném nažrání. Začínali už být teplým masem a krví přesycení. Srst jim hebkla a tloustli a den ze dne se déle vyhřívali na slunci. Měli málo soupeřů. Rysové byli v hustších lesích na jihu. Vlci nebyli. Kun, kolčav a norků byla podél říčky sice hojnost, ale to nebyla zvěř, která by svou kořist štvala, ani neměla dlouhé tesáky. Jednoho dne narazili na starou vydru. Byl to obr mezi vydrami a s blížícím se létem dostával její kožich bělavě šedou barvu. Kazan, ztloustlý a zlenivělý, ji pozoroval lhostejně. Slepá Šedka větřila ve vzduchu její pach nasáklý rybinou. Pro ně znamenala vydra právě tak málo jako kus plovoucího dřeva - byl to tvor žijící mimo jejich živel stejně jako ryby - a proto se ubírali dál svou cestou.
Netušili, že se ten nebezpečný tvor s mrštnýma nohama černýma jako uhel v blízkém čase stane jejich spojencem v jednom z těch podivných a záštiplných sporů divočiny, které jsou pro život zvěře stejně zhoubné jako nejnesmiřitelnější zášť lidská pro život lidí. Druhého dne po setkání s vydrou uběhli Šedka s Kazanem tři míle dál k západu, stále podle říčky, a tam narazili na překážku, která jim bránila v další cestě a přiměla je, aby odbočili přes severní hřeben. Překážkou byla obrovská bobří hráz. Hráz byla téměř dvě stě metrů dlouhá a zaplavovala slatinu a les nad sebou na míli daleko. Ani Šedka, ani Kazan se o bobry nijak hluboce nezajímali. Ti žili také mimo jejich živel stejně jako ryby a vydra a rychlokřídlé ptactvo. Zabočili tedy na sever bez nejmenšího tušení, že příroda již zosnovala, aby se všichni čtyři - pes, vlk, vydra a bobr - brzy utkali v jednom z těch nelítostných zápasů divočiny, které regulují život zvířeny, omezujíce jej na přežívání nejschopnějších - oněch zápasů, jejichž tragické historie zůstávají tajemstvím hlídaným hvězdami, měsícem a větry, které nic nepovědí. Do údolí mezi těmi dvěma hřebeny již po mnoho let nevkročila lidská noha, aby hubila bobra. Kdyby byl nějaký
sarsíjský lovec kožešin postupoval po proudu té bezejmenné říčky a chytil patriarchu a náčelníka osady, byl by ihned usoudil, že je velmi starý, a jeho indiánský jazyk by mu byl dal jméno.

Labels: